Článek
Konkrétně se Nejvyšší správní soud zabýval případem muže, který musel školu opustit v roce 1977 a jemuž nedávno Městský soud v Praze v rozporu s vládním nařízením přiznal stotisícové odškodnění. Ministerstvo školství ale podalo kasační stížnost a Nejvyšší správní soud rozhodnutí pražských soudců zrušil. Ve zdůvodnění přiznal, že vymezení okruhu odškodněných osob sice nese znaky nerovnosti, ale zároveň má legitimní cíle.
Soudci rovněž připomněli, že v prvních osmi letech totality byly čistky na vysokých školách nejrozsáhlejší. Dvě nejsilnější vlny vylučování studentů proběhly na jaře 1948 a poté na přelomu let 1948 a 1949. "Pak už byla 'kádrová a třídní čistota' studentů vysokých škol řešena nejen vylučováním ze studia, ale spíše omezením přístupu na tyto školy," stojí v rozhodnutí senátu NSS s předsedkyní Miladou Tomkovou.
Vláda měla odškodnění zapracovat do zákona
Soud dále uvedl, že lidé vyloučení na začátku totality nesli důsledky způsobených křivd nejdéle a většinou již neměli možnost dostudovat. Zároveň u nich hrozí, že se další případné vlny odškodnění vzhledem k vysokému věku nedočkají.
Nejvyšší správní soud ale zároveň kritizoval vládu za to, že pravidla pro odškodnění stanovila pouze formou nařízení, a nikoliv zákonem. Ani to se však nestalo důvodem, aby NSS nařízení předložil k přezkoumání ústavním soudcům. Uznal, že forma nařízení může být vhodnější kvůli efektivitě a rychlosti odškodnění.
Podle vládního nařízení mají studenti vyloučení ze studií v době od 25. února 1948 do 31. prosince 1956 nárok na odškodné ve výši 100 tisíc korun. Podmínkou je to, aby rozhodnutí o vyloučení bylo zrušeno zákonem o mimosoudních rehabilitacích. Nárok nepřechází na dědice rehabilitovaných studentů.