Soud ve Švýcarsku nemá trestný čin, říká v exkluzivním rozhovoru bývalý spolumajitel MUS Koláček

Dostal jsem dvě pozvánky, na 13. května a 10. června. Bylo tam napsáno, že když nepřijedu v květnu, mohu přijet na druhý termín, tedy že si mohu vybrat. Protože v současnosti mám velmi důležitý projekt, kde je moje účast nevyhnutelná, pojedu 10. června.

Tak se to potvrdilo i u soudu. Soudci vše řeší věcně, v klidu. Zajímavé je, že věcný přístup soudců rychle změnil i styl referování o procesu v Česku.

Sám to nechápu. Byli výkonnými manažery, členy klíčových orgánů, byli u všeho, možná je někdo do něčeho tlačí.

Šestnáctého listopadu loňského roku mě s Lubošem Měkotou pozvali na schůzku a řekli nám, že odesílají do Švýcarska žalobu, že jsme je poškodili. Cítil jsem se, jako by mi někdo zabodával nůž do zad a současně mně podřezává krk. Oni si vykalkulovali nějaký pomyslný ušlý zisk. Pan Bobela přitom vložil do celého projektu 200 tisíc korun, vydělal 2,8 miliardy, stejně tak pan Pudil. Pan Tykač, když si od nás kupoval MUS za 20 miliard, říkal, že mu nic nedlužíme.

Nemají nárok na žádné výkupné, jen vycítili příležitost, nevím z jakého důvodu. Nedokážu to uchopit ani pochopit, nicméně čas ukáže, kam to směřuje.

Myslíte, zda nejsme nějaká organizovaná zločinecká skupina? Dal nás dohromady náhodou život. Já sám jsem se do MUS dostal náhodou, tak, že mne do představenstva MUS vyslala dozorčí rada Komerční banky, které jsem byl členem v letech 1993 až 2000, neboť KB v té době vlastnila 20 procent akcií Mostecké. Klimecký byl ředitelem společnosti. S Divišem jsem se seznámil, když jsme ve vedení společnosti začali přemýšlet, jak odolat různým tlakům a dokončit restrukturalizaci.

Soud ve Švýcarsku nemá trestný čin. Žádný zdrojový trestný čin ani neexistuje. Žaloba je opentlením tvrzení, že se jedná o praní špinavých peněz. Vychází z udání pana Alaina Aboudarama a Švýcaři uvěřili, že jsme někoho poškodili. Škodu sice nenašli, ale pak už to nešlo zastavit. Situace využili pánové Tykač, Bobela a Pudil a přihlásili se jako poškození. Nikomu ale žádná škoda nevznikla.

My jsme nikoho nepoškodili, to, co jsme slíbili, jsme každému zaplatili. Vadí mi, že žaloba je logicky neuchopitelná, chybí zdrojový trestný čin. Je to ale proces, kterým musíme projít, aby se prokázalo, že jsme nevinní, protože se už celá záležitost dostala tak daleko, že jsme bráni jako určitý fantom privatizace.

Jenže pak by další vláda mohla otevřít otázku, zda je správné, že současná vláda prodala České aerolinie za 65 miliónů korun. Tam není škoda? Co je škoda? Každá vláda, ať pravá, či levá, reaguje na konkrétní situaci z nějakých důvodů.

K tomu se musí přihlížet, že vznikla nějaká situace za nějakých podmínek a ty vlády dělají to nejlepší, co mohou.

Vláda si vyžadovala informace o nás od svých služeb a příslušných pracovišť. Tudíž měla všechny informace k dispozici. A pak rozhodla, jak rozhodla. Navíc se stále nevědělo, co bude s uhlím, kolik ho bude v české ekonomice třeba, ani jakou hodnotu budou mít akcie. Naše hospodaření bylo auditované, zprávy přístupné. Celá privatizace byla třikrát či čtyřikrát prověřována policií. S negativním nálezem.

Mám proto velkou důvěru ve švýcarské  soudce. Formálnost a fakta jsou důležitá. My na to dokonce sázíme, že u soudu budou formální fakta klíčová, protože v Česku se formálnost a formální náležitosti obcházejí, berou se na lehkou váhu, hledají se cestičky, jak to obejít.

Pan Alain Aboudaram a Ivan Moroz mne pozvali v roce 2000 do Londýna, kde mi řekli, že jim Jacques de Groote dluží půl miliónu dolarů a že bych to měl zaplatit za něj. Pokud nezaplatím já, že poškodí důvěryhodnost MUS v České republice. Já ale nemám rád vydírání.

Pak napsali ve Švýcarsku přípis – žalobu, že se hádají s Jacquesem de Grootem (který je rovněž v souvislosti s kauzou MUS obžalován) o půl miliónu dolarů. A jen tak mimochodem upozornili, že se zúčastnil privatizace Mostecké uhelné, a popsali, jak podle nich privatizace probíhala. To byl prvotní impuls k vyšetřování.

Pak si pana Aboudarama pozvali na výslech. A pak už švýcarští státní zástupci bez jakýchkoli důkazů použili paragrafy proti praní špinavých peněz, které umožnovaly jim i rozvědkám a dalším institucím nahlížet do bankovních kont, a obvinili nás, že jsme prali špinavé peníze. Mně nevadí, že se dostali ke všem bankovním kontům. To je v pořádku. Mně vadí zneužití té situace, protože my jsme ve skutečnosti nikdy žádné špinavé peníze neprali.

V Čechách se privatizace MUS během deseti let prověřovala 3 až 4krát s negativním výsledkem. Švýcarsko se dostalo do podobné situace, že po šesti letech vyšetřování, přes obrovské vynaložené peníze, stále nemělo zdrojový trestný čin. Chyběla také škoda. Tak se snažilo nějaký zdrojový trestný čin odhalit.

V médiích pak vznikla atmosféra plná nejasností, která všechny utvrzovala v tom, že jsme někoho poškodit museli, že jsme někoho přece poškodit museli.

Nakonec se toho chytily Věci veřejné a paní Karolína Peake. Tady vidím trochu spojitost s Michalem Morozem (bývalý náměstek ministra vnitra za Radka Johna, syn Ivana Moroze). Věci veřejné to braly jako poptávku veřejnosti a začaly tlačit na policejní složky, státní zastupitelství, politiky, aby za každou cenu něco našli.

Mimochodem v posledních dvou letech za námi bezostyšně přicházeli různí podivní lidé, kteří nám nabízeli, že za 10 až 30 procent nám ve Švýcarsku pomohou.

Že si manažeři kupují akcie své firmy, je právně možné a ve světě běžné, a to dokonce i tady. Například takhle si koupil akcie Léčiv pan Michal. Jen s tím rozdílem, že si peníze na ně půjčil jinak.

Já si pana Michala vážím. Udělal v podniku množství práce, ale i on splatil závazky z podniku. Jen daňově a účetně jiným způsobem, ve světě běžnějším a přijatelnějším. V Čechách nikdo v devadesátých letech nic neměl, každý začínal z nuly.

Je to průchodné, o tom jsem přesvědčen. Otázka je, že když je něco na hraně, záleží na tom, jaký je váš záměr. A naším hlavním zájmem bylo zachránit a stabilizovat MUS.

Když byl zájem, aby se privatizovalo do rukou lidí, kteří uměli s podnikem něco udělat, tak nikomu nevadilo, že to bylo na hraně. Když se z nás chce udělat démon, tak se tytéž argumenty dají převrátit. Záleží na záměru, pro který se použije.

Čokoládovny byly prodány za dvě miliardy, teď mají desetinásobnou hodnotu. Dnes se řeší tehdejší situace, která byla jiná.

Necítím ale strach, že bychom něco porušili. Mohu připustit, že jsme si nemuseli být vždy jisti, že jsme si něčeho nevšimli. Jsem ale přesvědčen, že jsme vše dělali s čistým svědomím a legálně. A že jsme hlavně zachovali prosperující podnik, že jsme nikoho neokradli.