Soud rehabilitoval rakouského rybáře, kterého v 50. letech zastřelili na hranici českoslovenští pohraničníci

Čtyřiatřicetiletý Karl Benedikt a devětadvacetiletý Walter Wawra vyrazili v noci z 3. na 4. srpna 1956 na ryby. Přijeli z rakouské strany k hraniční řece Dyji a vyrazili mělkou vodou na moravský břeh do míst, kde do Dyje ústí říčka Kyjovka. Narazili ovšem na pohraničníky, před nimiž se dali na útěk - a skončilo to smrtí obou mužů.

O rehabilitaci usiloval syn zastřeleného Walter Wawra, jemuž byly v době otcovy smrti čtyři roky. A senát soudu se k návrhu, že jeho otec je účasten soudní rehabilitace, která má napravit křivdy bývalého režimu, přiklonil.

Soudce Oldřich Rezek uvedl, že střelba na rybáře mohla být z důvodu, že vojáci na rybáře pohlíželi jako na špiony či vyzvědače, a požadavek je tedy oprávněný.

Nevyslyšel tak názor státního zástupce Jana Slaného. „Jednání, kterým se pan Wawra dostal na naše území, nepodléhá ustanovením rehabilitačního zákona. Soud rozhodl jinak, ponechal jsem si lhůtu na rozhodnutí,“ uvedl Slaný.

Zmínil také, že Walter byl spolupracovníkem pohraniční stráže a neocitl se na daném místě náhodou. „S největší pravděpodobností šel pytlačit na území tehdejšího Československa,“ dodal.

Soudní verdikt naopak uvítal syn rybáře. „Celkově z toho mám dobrý pocit, je to dobrá práce právníka,“ reagoval na rozhodnutí soudu Wawra mladší, jehož zastupoval advokát Lubomír Müller z Prahy, specialista na politické záležitosti. Ten argumenty státního zástupce zpochybnil s tím, že případ nebyl o morálním hodnocení Wawry, ale o činu, na jehož konci byli dva mrtví rybáři.

Oba rybáři měli osudný den smůlu. Rybařit se v noci vydali do míst, kde byla nedaleko od nich ve službě u bunkru na břehu Dyje hlídka pohraniční stráže. Vojáci, četař Emil Vaněk a vojín Milan Grajko, krátce před půlnocí slyšeli na rakouském břehu šramot, poté šplouchání a nakonec zvuky z československého břehu. Vyrazili na místo, odkud přicházely, a na československém území na břehu Kyjovky spatřili dvě osoby.

Následovala výzva „Stůj, ruce vzhůru“, což rybáři neudělali. Jeden se chtěl dostat na opačný břeh Kyjovky, druhý zase pod vodou odplavat. Následovaly nejprve varovné výstřely, a když se rybáři nezastavili, ty další mířily na ně.

Benedikta výstřely zasáhly do hlavy a byl mrtvý okamžitě. Wawrovi dávka ze samopalu zasáhla hrudník. Upadl do bezvědomí a následně ve vodě utonul.

„Oba muži měli s sebou rybářský čeřen a lovili ryby v ústí Kyjovky. V záznamech je zmínka, že tam měli i rybářský sak, ve kterém byla jedna ulovená štika,“ řekl břeclavský badatel Milan Vojta, který se věnuje historii dění na hranicích.

5. srpna 1956, druhý den po zastřelení, byli oba rybáři v tichosti pohřbeni. To už československé úřady věděly, že mrtvý Walter byl spolupracovníkem jejich rozvědky.

Když se muži z rybaření nevrátili, ohlásily zmizení na četnické stanici jejich manželky. Obrátily se i na československé orgány, protože lidé z dolnorakouského Rabensburgu, vzdáleného půldruhého kilometru od místa smrti rybářů, potvrdili, že v noci slyšeli střelbu. Žádosti, ať už diplomatickou cestou, či prostřednictvím Červeného kříže, ale narážely na hradbu mlčení komunistických úřadů.

Rakouské velvyslanectví se na oba muže opakovaně dotazovalo. V československých archivech jsou dokumenty s vyjádřením, že o nich není ministerstvu vnitra nic známo. Stejné vyjádření dostal Československý červený kříž a k návrhu odpovědi Rakouskému červenému kříži je rukou dopsaný pokyn: „Trvalá platnost!“ Osud obou mužů tak režim tajil až do svého pádu v roce 1989.

„Po činu jsme se přestěhovali k prarodičům do Rabensburgu, každý den jsme o otci mluvili, byli jsme přesvědčení, že se jednoho dne vrátí. Nestalo se. Dlouho se říkalo, že je v nějakém koncentračním táboře nebo ve fabrice v horách. Že ho zastřelili, jsme nevěděli,“ vzpomínal syn zastřeleného Walter Wawra mladší.

Když otce ztratil, byly mu teprve čtyři roky. „Po deseti letech mi matka řekla, že ho musíme nechat prohlásit za mrtvého,“ dodal. Rodina se o osudu otce dozvěděla až díky setkání s badatelem Vojtou, který je v roce 2009 vyhledal a předal jim v archivech získané dokumenty. Krutou pravdu se tak dozvěděli až více než půl století po činu. A ne od představitelů státu.

Badatel pomáhal hledat i místo uložení ostatků. „Podle data pohřbení jsme tady našli dvě neznámé osoby,“ uvedla majitelka břeclavské pohřební služby Olga Kelemenová. Vodítkem byla faktura na dvě rakve pro neznámé.

Na osudném místě u Kyjovky je dnes dřevěný pamětní kříž s trnovou korunou a dvěma kovovými deskami nesoucími český a německý nápis. Umístil jej tam právě Vojta.