Soud odebral pěstounům dítě. Strašná chyba, ale už to tak nechme, rozhodl Ústavní soud

Ačkoli Ústavní soud takový postup ostře zkritizoval, rozhodl se do případu už nezasahovat, aby chlapec opět nemusel měnit domov. Pěstounům, kteří se pomoci Ústavního soudu dovolávali, tedy dal jen morální satisfakci, která jim ovšem dítě, o které se starali takřka od narození až do téměř sedmi let, zpět nepřivede.

Případ, který si obvodní soud za rámeček rozhodně nedá, se začal psát v roce 2014. Podle všeho drogově závislá matka přivedla na svět chlapečka. Lékaři hned po narození zjistili, že má v těle amfetamin, proto putoval do dětského centra. Po pár týdnech se chlapce ujala rodina, která ho chtěla osvojit, s čímž souhlasila i chlapcova biologická matka. Jenže ta si po několika měsících své rozhodnutí rozmyslela. Soud pak rozhodl o tom, že chlapec bude u své nevlastní rodiny v pěstounské péči, kde zůstal až do takřka sedmi let.

V mezidobí se o hocha začala soudit jeho matka a do péče jej chtěli i jeho prarodiče. Soudní znalkyně doporučila, aby hoch zůstal u svých pěstounů, neboť právě tam našel citové i vývojové zázemí. Znalkyně upozornila, že pěstounku vnímá jako svoji matku, ačkoli ví, že je to jen náhradní matka.

„Změna výchovného prostředí by měla na nezletilého výrazný vliv, byl by zasažen jeho pocit bezpečí a jistoty, ztratil by ze své blízkosti nejbližší vztahovou osobu,“ varovala znalkyně, která v posudku uvedla, že dítě si přeje zůstat u pěstounů.

Obvodní soud jejího názoru nedbal, ignoroval i přání dítěte a v roce 2021 hocha svěřil prarodičům s tím, že dítě má právo být vychováváno biologickou rodinou. Takové rozhodnutí přitom podle odvolacího Městského soudu v Praze vůbec nemohl udělat, protože zákon v těchto případech takové svévolné změny péče nepřipouští. Přes zcela zásadní pochybení však odvolací soud rozhodnutí nezrušil s tím, že dítě nemá být předmětem tzv. soudního ping-pongu.

Pěstouni se poté obrátili na Ústavní soud. Ve své stížnosti uvedli, že o chlapce se starali takřka od jeho narození, dítě je vnímá jako rodiče a má u nich svůj domov. Prarodiče pak vnímá jen jako své prarodiče. Jejich postoj podpořil i chlapcův soudní opatrovník, když uvedl, že došlo k nepřípustné libovůli, po níž hoch ztratil mateřskou osobu, na niž byl fixován.

Senát se soudcem zpravodajem Davidem Uhlířem stížnosti takřka ve všem přitakal. Justici vytkl, že ačkoli je chlapec podle zprávy školy bystrý a komunikativní, soudy se ho vůbec neobtěžovaly zeptat na jeho názor. Už jen tato chyba by přitom stačila na zrušení napadeného rozsudku.

Postup obvodního soudu označil Uhlíř za svévolný. „Obvodní soud vedl řízení necelé čtyři roky, přičemž jej prodlužoval se zjevným cílem, totiž aby si nezletilý na základě faktické střídavé péče „zvykl“ v prostředí prarodičů, které soud preferoval. Toto činil zjevně proto, aby vytvořil potřebné podmínky a mohl následně rozhodnout tak, jak od počátku zamýšlel,“ popsal Uhlíř.

„Nezletilý se stal objektem svévolného rozhodování, nikoliv plnoprávným subjektem řízení, kterým by měl být. Obvodní soud vytvořil takový skutkový stav, který, byť byl dosažen protiústavním postupem a rozhodnutím, již Ústavní soud nebude v nejlepším zájmu nezletilého měnit,“ stojí v rozhodnutí Ústavního soudu.

I přes porušení ústavních práv dítěte i pěstounů však konstituční tribunál nezasáhl a rozhodnutí obvodního soudu nezrušil, aby se hoch opět nemusel stěhovat. Uhlíř alespoň apeloval na prarodiče, aby umožnili chlapci kontakt s nyní již bývalými pěstouny, na což by měl dohlédnout i soud.

„Vzhledem k tomu, že v důsledku postupu obvodního soudu navázal nezletilý velmi silné citové vazby jak s prarodiči, tak s bývalými pěstouny, je žádoucí, aby byl jeho styk s těmito pro něj důležitými osobami zajištěn právně závazným výrokem,“ zdůraznil Uhlíř.