Socioložka: Začlenění do tříd se vyplatí

Máme za sebou první fázi, která byla náročná, a myslím, že se k tomu Česká republika postavila pozitivně. Bylo nutné nastavit přijímací systém, uspokojit základní potřeby příchozích a nastavit základní parametry toho, jak bude naše soužití vypadat. Tam udělala dobrou práci vláda i tým sociologa Daniela Prokopa (PAQ Research), který připravil strategický materiál, který vláda z velké části převzala.

Teď vstupujeme do fáze, kdy bude muset vláda vše, co si vytyčila, uvést do praxe. A tam jsou odůvodněné obavy. Bude to něco stát a zároveň je potřeba, aby se ti, kteří to budou vykonávat, s těmi kroky ztotožňovali.

Je skvělé, že chce vláda začlenit ukrajinské děti do českých tříd a nevytvářet paralelní systém. Ze zkušeností to nedopadá dobře, je to drahé a velmi neefektivní. I inkluze bude něco stát, je logisticky náročná a naráží na problémy s kapacitou škol nebo určením kompetencí.

Ve školách, kde ji zvládali už předtím, se to bude asi dál dařit. Tam, kde to odmítali, neuměli nebo nechtěli, to bude zřejmě naopak. Ministerstvo školství může školy motivovat finančně, i tam je ale klíčové, jak je to nastavené.

Ředitelé se třeba oprávněně brání tomu, aby museli žádat o speciální granty a řešit s tím spojenou administrativu. Preferovali by, kdyby dostávali příspěvek na ukrajinského žáka paušálně. Pokud na to ministerstvo zareaguje a podpoří je, může to realitu pozitivně ovlivnit.

Integrace vyžaduje spoustu času a investic, což je v pořádku. V Německu měli jiný profil uprchlíků, než jsou ti, kteří přicházejí k nám, ale do deseti let chtěli dosáhnout 50procentní zaměstnanosti. Pro definované skupiny se jim to podařilo už za pět let. I Kanada, která bývá v integraci dávána za vzor, hodnotí zapojení uprchlíků na trh práce v desetileté perspektivě.

Data ovšem ukazují, že nejlépe jde s lidmi pracovat první rok od příjezdu. Když se jim rok a půl nedaří najít práci, tak přichází stagnace a jsou potřeba různé rekvalifikační programy. Ovšem když jste uprchlice s dětmi, je jasné, že přístup na trh práce bude složitější.

Segregace nevede k ničemu dobrému. Pokud spolu nežijeme, tak si nemůžeme rozumět, a pokud si nerozumíme, mohou vznikat problémy. Když spolu žijeme, můžeme se od sebe učit, inspirovat se, korigovat a samozřejmě se přizpůsobovat, což není vždycky příjemné.

Země, kde je větší míra segregace, mají například vyšší míru nemocnosti, nižší naději dožití, více psychiatrických chorob, nízkou sociální mobilitu, větší problémy ve společnosti apod.

Určitě hrozí, ale primárním problémem zřejmě nebude pouze fakt, že romští uprchlíci jsou ve větších skupinách. Zdá se, že vůle pomáhat romským ukrajinským uprchlíkům je výrazně menší a je jim výrazně obtížněji přiznáváno, že i oni potřebují ochranu a bezpečí.

Romští uprchlíci nezapadají do vytvořené představy „žádoucího uprchlíka“, tedy uprchlice s jedním či dvěma dětmi, jejíž manžel na Ukrajině pravděpodobně bojuje. Je kolem toho také řada informací i dezinformací, k nimž je třeba přistupovat kriticky. Například – rozhodně to není tak, že všichni romští Ukrajinci mají maďarský pas.

Svou roli sehrává i obava, aby do ČR nezačali romští uprchlíci víc přicházet. Nicméně z informací, které mám, rozhodně není zacházení s romskými uprchlíky rovné, což není v pořádku. Do jaké míry je to přístupem jednotlivců a do jaké míry politickou vůlí, posoudit neumím.

Pro Němce bylo do určité míry užitečné, že měli zkušenost s Turky. Po desetiletí k nim přistupovali tak, že se dá žít vedle sebe, ale mysleli si, že zase po čase odejdou. Tak to ale nefunguje. Myslím, že se z toho poučili a přistoupili na to, že vytvoření separátní komunity také nefunguje. Stejně tak se poučili z historické zkušenosti Francie, která dala migrantům brzo hodně práv a zbytek nechala na nich. Ani to nefunguje.

K úspěšnému soužití je potřeba nabídnout práva i vyžadovat povinnosti, ale také udělat opatření, aby byla práva využitelná. Třeba podpora nostrifikace a uznávání kvalifikace. Data ukazují, že pokud tady podpora chybí, najdou si příchozí často práci pod svou kvalifikaci, což není ve výsledku dlouhodobě výhodné pro nikoho.

Německo vytvořilo program, kdy pracovníci přímo navštěvovali uprchlíky a ptali se jich, co umějí, a pomohli jim s nalezením odpovídající práce či doplněním vzdělání. Cíleně s nimi pracovali a investovali do toho s vidinou, že se to státu za další desítky let vyplatí. A už se jim to vyplácí.

Jednoznačně. Už dříve jsme ale měli v ČR přes šest procent cizinců, zřejmě i více. Jednou z věcí, které se nedařily, bylo, že sice máme dobré kurzy češtiny na úrovni A1 a A2, byť dnes hůře dostupné, ale problém byl s navazujícími nebo odbornými jazykovými kurzy. Důležité je i pojmenovat přešlapy a poučit se z nich. Byla jsem třeba na úřadě, který dělal jazykové kurzy ve středu ve dvě odpoledne. Nikdo tam nebyl, tou dobou bývají lidé v práci.

Když se podíváme na veškerá data ze západních zemí, tak představa, že se cizinci více podílejí na kriminalitě, je víceméně mylná. Kriminalitu obecně podle statistik páchají především muži ve středním věku, a to je skupina, která ve velkém nepřichází.

Trápit by nás mělo spíš to, že přicházejí hlavně ženy a děti, které jsou zranitelnější a potřebují větší stupeň ochrany. Dá se očekávat, že bude problém se situací migrantů na trhu práce. Desetiletí nebyl v ČR zájem se více zabývat tím, jestli jsou pracovní práva migrantů dodržována. A nejen jejich, i málo kvalifikovaných pracovníků.

Ve chvíli, kdy naše migrační politika stála na tom, že lidé ze třetích zemí mohou přijít, až když mají konkrétní pracovní místo, tak to navíc otevírá prostor pro zprostředkovatele.

Především na to, jak bude sepsanou strategii převádět do praxe. Výzvou bude i to, aby integrační politiku dlouhodobě někdo řídil a měl silný mandát. Je to do velké míry sociální téma a snadno se z něj může stát otloukánek, o kterém se hodně mluví, ale vůle, peníze a lidské zdroje tam příliš nejdou. Stát by se měl také snažit vytvořit kapacity, aby pomoc nestála jen na dobrovolnících. Strukturální potřeby má zajišťovat státní správa a samospráva.

Nastavit by se měla i struktura od obcí přes kraje až k ministerstvům, aby bylo jasné, kdo je za integraci v daném místě a oblasti odpovědný, s kým může komunikovat a kdo má danou oblast metodicky vést.