Smutné příběhy lidí, kteří nemají kam jít, popsal evakuační centrum šéf Červeného kříže v Opavě

Staráte se o proces evakuace v Opavě. Kolika lidem už jste pomohli?

Samotná evakuace je pochopitelně věc hasičů a policie. My se ale staráme o osoby, které přijdou do evakuačních center, a takových lidí je v Ostravě aktuálně kolem stovky. Postupně přicházejí další, případně je přivážejí hasiči.

O jaký typ lidí jde? Ty podmínky pro přenocování, jak tady vidím, nejsou úplně komfortní, co si budeme povídat. Takže předpokládám, že jde o lidi, kteří nemají možnost přespat u příbuzných, u známých a podobně.

Přesně tak. Při samotné evakuaci se apeluje na to, aby lidé využili především svoji rodinu nebo svoje známé či jiné možnosti. Tohle je skutečně ta nejvíce nouzová varianta. Jde o velké místnosti, kde je hodně lidí pohromadě, jsou tam jen palandy nebo lehátka, nějaké deky nebo spacáky, ale lidé jsou tady pohromadě, nemají tady soukromí, takže ne každému je to příjemné.

To jsem viděl před chvílí, kdy jste řešili žádost jedné paní, která tady odmítá být, takže pro ni hledáte jinou možnost…

Samozřejmě, takové situace řešíme. Ten prostor je sice bezpečný, ale lidé jsou na takové podmínky různě citliví. Někomu nedělá dobře, když je na jednom místě s tolika lidmi, někomu nedělá dobře hluk nebo přítomnost malých dětí, takže se snažíme manévrovat, jak se dá, aby pro lidi ty podmínky byly co nejlepší, a snažíme se jim vyhovět v jejich potřebách v rámci našich možností.

Z jakých lokalit je tady nejvíce lidí?

Jsou to všechny zátopové zóny od Držkovic a Vávrovic přes Palhanec, centrum města a Kateřinky až po Komárov.

Přepokládám, že jsou často ve velmi špatném psychickém stavu, řada z nich viděla své domy pod vodou, přišli o svůj majetek…

Určitě, je to tak. Máme tady krizové interventy, kteří se s těmi lidmi baví o jejich pocitech a snaží se jim tu situaci ulehčit. Pro nikoho není jednoduché opustit dům, kde má svůj majetek a spoustu věcí, na kterých je závislý, včetně domácích mazlíčků, jako jsou kočky nebo psi. Těm lidem se honí v hlavách spousta aspektů. Nevědí, jak dlouho tady budou, než se dostanou domů, jak dlouho jim potrvají opravy domů, zda to zaplatí pojišťovny a podobně. To jsou věci, nad kterými přemýšlejí, a tomu odpovídá i jejich stav.

Vzpomenete si na nějaký příběh, ze kterého vám je obzvlášť smutno?

Každý příběh je jiný a každý je velmi smutný. Když už se člověk dostane až sem, tak to znamená, že je v takové situaci, že nemá kam jít. Ty příběhy jsou často spojeny s různými zdravotními handicapy. Ubytovali jsme třeba nevidomou seniorku, která má jako jediného přítele kočičku v krabici. Taky přemýšlí nad tím, kdy se vrátí domů, co vlastně bude dál. Máme tady i jednu paní, která sem přijela v sobotu ráno evakuačním autobusem. Hned jsem ji poznal, protože už tady byla jednou, úplně z jiné příčiny. Tehdy ten dům vyhořel, dnes ho ohrožuje voda. Bylo to svým způsobem příjemné setkání, tak jsme si popřáli, ať to máme rychle za sebou, a shodli jsme se, že už je taková veteránka v našem evakuačním centru.