Šlechtová: Bez důvěry vládě miliardové nákupy nepodepíšu

Tři a čtvrt roku jsem byla členem vlády a rozhodovala jsem i o materiálech ministerstva obrany, takže o nepolíbenosti nemůže být řeč. Z mého životopisu se můžete ale dozvědět, že jsem nikdy netoužila stát se vojákem.

Dědeček byl voják a naše rodina má svou historii během druhé světové války. Ale určitě bych v tom nehledala souvislost s tím, že jsem se stala ministryní obrany.

Já jsem armádu i ministerstvo obrany ctila a ctím jako občan. Nenastoupila jsem na ministerstvo a pan Babiš mě sem nedal, abych řídila armádu. To ode mě nikdo nemůže očekávat, od toho jsou dobře placení generálové. To je jejich práce a já do ní budu vstupovat jen tehdy, když s ní nebudu spokojená.

To není čistě mužské prostředí. Máme 13 procent žen. To není málo. Když se to zvýší, tak to bude fajn. Ale já nejsem žádný gender fanda, abych si někde stoupla a prosazovala ženy. Když někdo chce, tak ať do toho jde.

Zaměstnavatelé, ať je to stát, nebo firmy, šance nabízejí. Jsem jediný člen Sobotkovy vlády, který nehlasoval pro evropskou směrnici na kvóty pro ženy. Za to se nestydím, ale jsem na to pyšná, protože nechci diskriminovat ani muže, ani ženy. Kdyby si někdo onu směrnici přečetl, tak by si uvědomil, že může být diskriminováno i mužské pohlaví. Osobně nevnímám, že to, že jsem žena na postu ministryně obrany, je můj hendikep. Když s tím má někdo problém, tak je to problém jeho, a ne můj.

Už jsem se naučila hodnosti, ale doufám, že budou vojáci střídmí v kritice, když se občas spletu. V pondělí jsem navštívila generální štáb a strávila jsem tam přes dvě a půl hodiny a jsem ráda, že jsem pány generály rozpovídala. Asi to v armádě chodí jinak, ale potřebovala jsem poznat své nové kolegy a získat informace, jak fungují vztahy mezi ministerstvem a generálním štábem.

Jsem spoluautorkou zákona o zadávání výběrových řízení a chtěla bych vámi popisovanou praxi změnit. Minulou středu jsem byla jmenována a už v pátek jsem svolala poradu na téma otevřených i uzavřených zakázek.

Po dvou a půl hodinách mých dotěrných dotazů jsme ze šestnácti velkých zakázek probrali jen pět. A mohu říci, že dotazů jako – Je to určitě potřeba?, Jak je nastavena smlouva?, Jak to bylo vysoutěženo? či Proč se to soutěží až teď, když poptávka je stará pět let? – se nevzdám.

Když jsme na ministerstvu pro místní rozvoj psali zákon, ministerstvo obrany mělo neustále požadavky na různé výjimky. Svolili jsme s tím, že když je bezpečnostní zájem, je možné použít výjimku. Ale já se u každé zakázky, kde bude požadována výjimka, budu ptát, zda je to potřeba a kde jsou ty bezpečnostní důvody.

Také se chystám zkrátit generálnímu štábu čas na dodání požadavků. Nyní mají každý rok čas do března, ale já je budu chtít znát již v lednu, protože pokud generální štáb bude příští rok něco požadovat, není možné, aby to nevěděl už v tuto chvíli. Já každou potřebu budu zkoumat, opravdu do posledního vojáka, zda je ta potřeba relevantní.

A jak už jsem říkala, že často není nasmlouván u nakupované techniky servis, tak už v pátek jsem vydala pokyn, že nejsem ochotna podepisovat jednací řízení bez uveřejnění – za prvé bez vysvětlení a za druhé ať s tím vůbec nepočítají do nových smluv.

Radary MADR určitě potřebujeme co nejdříve. Současné radiolokátory ruské výroby jsou dávno za svou životností. Generálové mi říkali, že popsání vojenských potřeb a samotný nákup probíhají víc než 15 let. To mě šokuje.

Nebudu odpovídat na otázku, zda mám někomu něco za zlé. Ale mohu říci, že na místě svého předchůdce bych tu zakázku podepsala, protože nikdo nemůže očekávat od nového ministra zvláště takto těžkého resortu, v takové lize v rámci NATO, že sedne a podepíše smlouvu, která čítá čtyřicet tisíc stran.

Já to považuji za prioritu, ale jako nová ministryně se musím zakázkou znovu zabývat, protože tu nejsem pouze jako náhradní podepisovač připravených zakázek a smluv. Moc mě to mrzí, ale nechám si to prověřit. Chápu, že to má zahraniční souvislosti. Ale pokud na mě bude vyvíjen nátlak, abych to podepsala, půjdu s tou zakázkou na vládu a budu od ní chtít mandát k podpisu.

Jsme menšinová vláda a všichni už teď říkají, že nedostaneme důvěru v prvním kole. To mi vadí, protože to není vhodné a znejišťuje to úředníky i celou veřejnou správu. Slýchávám i to, že 10. ledna důvěru nedostaneme, a proto nemáme nic dělat.

Jednou jsem ministryně a odpovídám za všechny své pravomoci. Ale u velkých zakázek je to trochu jiné. Nemám problém podepsat menší zakázky, udělat změny v sekcích ministerstva. Časem se pustím i do generálního štábu a dalších institucí, pokud budu jmenována v druhém kole. Ale to je, co by kdyby.

Politická situace, kterou teď v Česku máme, mně vadí hlavně jako občanovi. Volby nějak dopadly a měly by se respektovat výsledky. Zpátky ale k vaší otázce. Tyto velké zakázky nebudu určitě podepisovat do případného druhého kola.

To určitě ne.

O tom, že je KSČM a SPD ve Sněmovně, rozhodli voliči. A my, kteří ve Sněmovně – dovolte mi to slovo – dřepíme, rozhodujeme jménem těch statisíců voličů o tom, jak to vlastně má být. SPD volili lidé stejně jako jiné strany a hnutí a my musíme mezi sebou komunikovat.

To padlo v předvolební debatě, kdy jsme vedle sebe stáli s panem Okamurou a culili se na sebe. Kvůli tomu výroku dostávám řadu nepříjemných vzkazů i výhrůžných dopisů od voličů SPD. Jsem zvědavá, jak toto uskupení bude ve Sněmovně fungovat. Respektuji ale, jak dopadly volby.

Mohu si o tom myslet své a také jsem to řekla nahlas – a už to opakovat nebudu – ale každý by měl dostat šanci. Vzhledem k tomu, že se SPD dostala do Sněmovny, tak to nejen já, ale i vy, vaši čtenáři, voliči i nevoliči musíme respektovat.