Článek
V létě přišel s odškodněním pro pozůstalé po obětech z Lockerbie, nyní si vysloužil velkou chválu rozhodnutím zničit své zásoby zbraní hromadného ničení.
O Vánocích se možná i bajka o polepšeném lotrandovi unese, opatrnější však bude uvažovat o změně politické taktiky, vyvolané tlakem z venku. Libye byla po léta v izolaci, což jistě negativně ovlivnilo její hospodářský vývoj a tedy i ochotu obyvatelstva k povinnému jásání. Může za tím být také myšlenka jakési "ofsajdové taktiky", namířené proti Izraeli. Bude-li Izrael jedinou zemí v regionu, která vlastní jaderné zbraně, vyvinou arabské státy mocný tlak na velmoci, aby vynutily také jejich likvidaci.
Je zde však ještě jeden důvod, a ten je nepřehlédnutelný. Nechci obhajovat válku, avšak jistě není náhodou, že Kaddáfího polepšování stejně jako naděje na zreálnění dosud jen virtuálního palestinského státu přichází po pádu Saddámova režimu v Iráku. Výsledkem války bývá mír.
Je zde však ještě otázka, kterou si my Evropané, narození ve dvacátém století a formovaní trvalou vzpomínkou na dvě světové války k vědomému i bezděčnému pacifismu, jen neradi připouštíme. Určitě už neplatí, že výsledkem míru bývá válka?
On totiž mír je vždy výsledkem kompromisů a ke kompromisům nemusí přistupovat všechny smluvní strany stejně. Máme za sebou mnoho významných kompromisů, vedoucích k opětovné stabilitě, ztracené po rozpadu bloků.
Lze ocenit obrovský kompromis, který učinil bývalý Sovětský svaz svou přeměnou na dnešní Rusko, nebo který učinila komunistická Čína příklonem k tržnímu hospodářství. Možná však nedoceňujeme nebezpečí kompromisu, který činí Západ ve snaze po šíření demokracie do všech koutů světa. Šíří se, šíří, ale ne všude na ni máme stejně náročná měřítka.
Všechno nasvědčuje tomu, že před námi je dlouhý mír. Takže zaplať pán Bůh, že konečně budeme mít ty stíhačky.
PRÁVO 23. prosince