Situace je vážná, snad nedojde k eskalaci, říká Landovský

Je 3. ledna a zpráv hlavně z Blízkého východu každodenně přibývá, a proto nelze čekat, že letošní rok bude klidnější než ten loňský. Nejzajímavější zprávy chodí z Iráku a Libye.

My jsme v první řadě zjišťovali, jak jsou na tom naši vojáci a vojenští policisté, kteří v Iráku působí. Všichni jsou v pořádku a mise Severoatlantické aliance v zemi přijala zesílená bezpečnostní opatření. Raketový útok na Kásima Sulejmáního je odvetou za útoky na irácké základny ze strany šíitských milicí.

Všichni doufáme, že nedojde k další eskalaci napětí. Situace je nicméně vážná, protože šíitské milice, které se podílely i na obležení ambasády Spojených států v Bagdádu, nejsou pod plnou kontrolou centrální vlády. Operace USA je vyvrcholením celé řady incidentů včetně útoku na saúdskoarabská ropná zařízení a omezování plavidel v Perském zálivu. Ve všech případech byla nějakým způsobem dotčena suverenita zemí v regionu.

Musíme počkat, co bude dělat Turecko, které v poslední době svou politikou vybočuje z vyjetých kolejí. Schválilo vyslání vojáků do Libye. Situace je složitá. Vytvořily se tu bloky, které mají protichůdné zájmy a podporují v Libyi různé strany.

Jasné stanovisko o podpoře není možné získat ani mezi státy EU. Situaci dramatizuje migrace a s ní související otázka využití peněz poslaných za účelem zastavení migračních toků.

Může to posílit migrační toky, které budou mít v případě většího konfliktu humanitární opodstatnění. Turecko stále častěji aktivně působí mimo své hranice. Začalo to v Sýrii a teď se to posouvá do východního Středomoří. Určitě sehraje roli i původní konflikt mezi Tureckem a Řeckem o Kypr.

Turecko není signatářem dohody o mořském právu, takže jsou v sázce potrubí a těžba nerostných surovin. Libye má velká ropná pole a rekonstrukce země a její nerostné bohatství jsou potenciálně velkým lákadlem pro mnohé strategické hráče ve Středomoří.

Tak bych to nenazval. Vnímáme to tak, že se nám na konci roku podařilo utlumit vášně a realizovat úspěšnou schůzku lídrů v Londýně. Ta ukázala, že Aliance je schopná se adaptovat nejen na vnější dění, ale i na vývoj vztahů mezi svými členy. Problém je, že Turecko dlouhodobě prosazuje své vidění toho, kdo je, či není terorista. Shodujeme se, že je třeba proti terorismu bojovat, ale neshodneme se, kdo je terorista. Turecko mezi teroristické organizace řadí nejen PKK (kurdská strana, která v Turecku bojuje za samostatnost), ale i YPG a PYD (kurdské strany v Sýrii).

Kurdové byli vynikajícím spojencem, to je neoddiskutovatelný fakt. Většina evropských států na to upozorňovala. Ale v NATO nelze prosazovat záležitosti, se kterými nesouhlasí všichni členové. Když se náš spojenec rozhodne své problémy řešit individuálně, tak NATO mu v tom může jen těžko zabránit.

Platí to, že NATO je nyní možná v lepší kondici, než bylo, kdyby si prezident Macron své výroky, které jako diplomat nemohu komentovat, odpustil. Když rozhýbete loď víc, než je běžné, tak si každý lépe uvědomí, co by se stalo, kdyby se loď na rozbouřeném moři převrhla.

Pomohlo, že se významní spojenci – USA, Německo nebo Británie – postavili za spojenecké hodnoty, za to, že je NATO nesmírně důležitý nástroj kolektivní bezpečnosti hlavně v otázce aplikace článku pět, tedy že všichni se postaví na obranu napadené země.

V takovém případě by členské země v rámci svých schopností a možností pomohli svému spojenci. Ale problém je, že dřív se napadení terorismem nebralo jako důvod k tomu, aby se vyvolaly obranné mechanismy na mezinárodní úrovni.

Terorismus si jednotlivé státy dokázaly vyřešit samy, ale teď je to jinak a terorismus je celosvětově i v NATO brán jako vážná hrozba mezinárodnímu pořádku. Proto je nutné hledat co nejširší shodu na tom, kdo je terorista.

Ale stále fungujeme jako systém kolektivní bezpečnosti nejlépe. Jsme stále schopni nalézt společného jmenovatele našich bezpečnostních zájmů a jsme stále schopni realizovat společné mise – v Afghánistánu, Iráku nebo Pobaltí.

NATO je organizací sdružující země, které investují do své obrany polovinu světových vojenských investic. Jde o trilion dolarů a o miliardu lidí, kteří jsou pod aliančním deštníkem. To, že mají členové Aliance různé zájmy, tu bylo historicky a dá se to v počtu téměř třiceti spojenců předpokládat i v budoucnu. Ale pro všechny spojence včetně Turecka je členství výraznou bezpečnostní garancí v nepřehledném světě.

V minulosti vždy převážilo ctění spojeneckých vazeb nad individuálními zájmy. Např. i v době, kdy se Turecko a Řecko v roce 1974 ocitly v otevřeném konfliktu kvůli Kypru.

Všechno jsou to testy, z kterých Aliance zatím vychází posílená. I poslední setkání hlav států a vlád v Londýně ukázalo, že Aliance dokáže nejen nalézt politickou shodu, ale i sledovat nejnovější trendy. Ukazuje to například diskuse o kybernetických hrozbách nebo o vesmíru jako další operační doméně.

Nikdo v současné době nehovoří o militarizaci kosmického prostoru. Jak se ale rozvíjí důležitost komunikace skrze vesmírný prostor a schopnosti ničit tyto komunikační prostředky, tak je potřeba, abychom v intencích mezinárodního práva a dohod o nešíření jaderných zbraní chránili své vesmírné komunikační a strategicky významné prostředky.

Setkávání Aliance s Ruskem má přesná pravidla. Vždy se diskuse týká snižování napětí a také situace na Ukrajině. A nelze mluvit o návratu do situace před válkou v Gruzii, anexí Krymu a působením Ruska v Doněcku a Luhansku. Tehdy byly vztahy nejlepší.

Druhá rovina našich vztahů je princip odstrašení. Pro řadu členů je chování Ruské federace v jejím příhraničí naprosto nepřijatelné. A ostatní alianční země byly ochotny vyslat signál, že podobné chování nelze tolerovat. Dobrým příkladem je mise Předsunutá přítomnost v Pobaltí, které se účastní i česká armáda.

Určitě. Zejména investice a růst schopností spojeneckých armád. Další významnou složkou je demonstrace schopnosti rychle přesouvat spojenecké síly do nejvíce ohrožených zemí Aliance a také zvyšování propojenosti spojeneckých sil.

O Číně nemluvíme jako o hrozbě, ale to neznamená, že nemusíme být ostražití. Čína v oblasti bezpečnosti roste, má druhý největší vojenský rozpočet, je hodně aktivní v kybernetické oblasti. Zvyšuje svou přítomnost v regionech, které jsou pro spojence důležité, a je potřeba ji sledovat.

Snaží se vybudovat námořní spojení s velkými světovými obchodními centry pro export svého zboží a pro dovoz fosilních paliv. Čína také zkoumá arktickou oblast, kde se v souvislosti s klimatickou změnou otvírá severní cesta pro čínské lodě. Musíme být ostražití a sledovat každého, kdo v této oblasti působí.

To nelze tak jednoduše říci. Snaha mít systémy, kterým je možné věřit, je legitimní a lze očekávat, že regulace v kyberprostoru bude přituhovat, protože jde o bezpečnostní téma, ale těžko říci, jak se ta debata vyvine v tomto konkrétním případě.

ČR si rizika v kyberprostoru uvědomuje a ministerstvo zahraničních věcí uspořádalo konferenci, která přijala zásady pro bezpečnost sítí 5G. Kybernetickým hrozbám se věnoval ve svém novoročním poselství i premiér.

Jsou země, které jsou vůči čínským systémům hodně negativní. Pro USA je to např. zásadní otázka. Jiné země mají vstřícnější přístup.

Takováto národní debata probíhá ve spoustě zemí, připomenu třeba Británii, která patří k tradičním obhájcům atlantických hodnot a vztahů, ale nemá tak silně vyhraněné postoje vůči čínským technologiím.

Většinou debata eskaluje u technologií mobilních operátorů, protože to je síť, na kterou nejvíce spoléháme a kterou si každý dovede představit. Síť 5G je nesmírně zajímavá zlomová technologie, mj. umožňuje silnou virtualizaci, tedy že jednotlivé stroje zapojené do sítě budou navzájem sdílet svoje kapacity. Když to přeženu, tak ve vašem bytě budoucnosti se složitým výpočtem lednička s toasterem pomůže vašemu počítači.

Bezpečnostní hledisko bude hrát větší roli, ale nepůjde o to, zda někdo bude číst naše e-maily. Procento lidských zpráv bude ve velké menšině vůči strojovým transakcím a na ty je třeba dohlížet. Protože představa, že na místo toho, aby televize pomáhala s vašimi domácími výpočty, bude posílat obrazy z vašeho domova někam, kam nechcete, je dost nepřijatelná.

Ano, v nadsázce lze říci, že vám lednička budoucnosti, která si bude nakupovat sama z vašeho účtu, buď nepřidělí denní dávku potravin, anebo mnoho ledniček organizovaně na cizí příkaz vykoupí jeden druh potravin. Představit si lze leccos.

Musím připomenout vystoupení našeho pana prezidenta, který mluvil o terorismu a specificky o Afghánistánu. Upozornil na to, že kvůli možnému snižování počtu koaličních vojáků v Afghánistánu můžeme čelit situaci jako v 90. letech, kdy se země stala nejenom místem, kde nebyla dodržována základní lidská práva, ale i základnou pro teroristické organizace globálního dosahu.

Myslím si, že prezidentův příspěvek byl pozitivně přijat zejména vojenskými představiteli jako vhodné varování. V USA o působení v Afghánistánu probíhá vnitřní debata, která bude gradovat v rámci nadcházejících prezidentských voleb, a jak dopadne, nejsem schopen předjímat.

Důležité je, že ČR si poprvé v novodobé historii nejen vybrala alianci, jejíž bude součástí, ale hmatatelně přispěla k řešení vleklého palčivého problému. Naši vojáci v Afghánistánu slouží od roku 2002, ČR investovala hodně peněz a přišla o mnoho vojáků. ČR určitě obstála jako dobrý spojenec, ale jak se bude dál postupovat, nezáleží na Česku, ale na všech spojencích a hlavně na USA.

Kocovina z toho není. Afghánistán je po těch letech naprosto standardní operací. Nezaregistroval jsem žádné rozpory mezi slovy a činy, ani když jsem byl na ministerstvu obrany, ani teď, když jsem velvyslanec při NATO.

Problém spatřuji v tom, že Aliance dokáže vojenskými prostředky řešit vojenské problémy, ale selháváme všichni jako světová komunita, protože nedokážeme přinést Afghánistánu dlouhodobý mír a stabilitu.

Možná selháváme i proto, že Tálibán je nesmírně houževnatý a ne lehko se vzdává. Možná jsme nezaúčtovali i zájmy všech okolních zemí, které Afghánistán obklopují a bez jejichž zapojení je dlouhodobé řešení jenom těžko realizovatelné.

Je možné, že se znovu podaří nastartovat mírový proces, může k tomu přispět i únava tálibánského vedení z dlouhodobého konfliktu. A pokud to mírový proces dovolí, tak bude ideální prostor pro snižování vojenského angažmá.

Evropu trápí vzestup radikálního islamismu a terorismu v oblasti subsaharské Afriky a severní Afriky, proto tam přesouvají svou pozornost, stejně jako řada velmocí, které cítí příležitosti pro realizaci svých vlastních zájmů.

Mali je podle mě jedna z nejnebezpečnějších misí, která českou armádu čeká. V Mali dochází k přepadům, při kterých je třeba padesát malijských příslušníků zabito během jediného útoku.

Bude to velmi nebezpečná mise. Pevně věřím, že naše armáda obstojí, ale nesmíme to brát na lehkou váhu. Působení v Africe je neméně nebezpečné než působení v Afghánistánu.

Myslím, že nelze jeho slova takto vykládat. USA jsou schopny ocenit, že spojenci své výdaje na obranu hodlají zvýšit a ten vývoj je zcela hmatatelný. Dříve závazek dávat dvě procenta na obranu plnily čtyři země, dneska je to devět zemí. To je velký posun. Prezident Trump tyto země ocenil i v rámci londýnské schůzky lídrů.

I Česko je na dobré cestě. Když jsem měl svůj první rozhovor s generálním tajemníkem NATO, tak samozřejmě přišla otázka i na naše investice do obrany a do nových zbraňových systémů.

Tehdy jsem přislíbil, že do konce roku dojde k průlomu a ten průlom se kolegům na resortu obrany pod vedením ministra Metnara skutečně povedl. Jestli se nepletu, tak ministerstvo uzavřelo smlouvy za 46 miliard korun.