Šimíček: Vládu jsme nechválili, práva seniorů prostě neporušila

Rozhodnutí soudu bylo velmi jednoznačné, dvanáct soudců proti třem. Poslancům hnutí ANO jste takřka v ničem nepřisvědčili. Nebylo by taktičtější dát jim aspoň v něčem za pravdu?

Soud nemá taktizovat, nýbrž vydávat rozhodnutí podle svého nejlepšího přesvědčení a svědomí, a to se také stalo. Navíc budu trošku polemizovat, my jsme určitě vládu nechválili, jen jsme řekli, že neporušila žádnou právní povinnost.

Upozorňuji také na dva momenty. Řekli jsme, že legitimní očekávání růstu penzí vzniklo, ale že nebylo dlouhé a intenzivní. A také tam máme formulaci, že vláda mohla už na základě čísel z podzimu 2022 dovozovat, že v lednu dojde k výraznému zvýšení inflace.

V nálezu uvádíte, že nelze klást vládě k tíži, že se neřídila ekonomickými predikcemi, ale až oficiálně zjištěnými údaji. Neměla by být ale vláda aktivní, nejen pasivně čekat?

To je hodnocení, které nemá dělat soud, nýbrž sami voliči. Okolnost, že vláda více nepředjímala budoucí vývoj inflace, ještě není důvod ke zrušení zákona, kterým byla snížena valorizace důchodů. Nezaměňujme, prosím, politické a ústavněprávní procesy a důsledky.

Proč vůbec nedostala prostor Alena Schillerová, která zastupovala poslance ANO?

To je spíš otázka na ni, mohla se kdykoli přihlásit ke slovu, mohla klást otázky svědkům. To, že vše nechala na právním zástupci, byla její volba a procesní aktivita nebo pasivita závisí na taktice a úvaze každého účastníka soudního řízení. Určitě nemůže být úkolem soudu přítomného účastníka vyzývat k větší aktivitě.

Původním soudcem zpravodajem byl několik měsíců Jan Svatoň. Den po veřejném jednání ale nezískal podporu pro svůj postup. On ho snad předtím tajil? Proč k výměně soudce zpravodaje došlo až těsně před rozhodnutím?

„Pánem spisu“ je vždy soudce zpravodaj. Jeho úkolem je učinit všechny přípravné úkony, pak předkládá návrh rozhodnutí. On předložil na podzim svůj koncept, o něm se diskutovalo, ale až do konání veřejného jednání nemělo smysl o něm hlasovat. Pokud by totiž plénum rozhodlo dříve, než by bylo veřejné jednání, tak k čemu by toto mělo smysl? Právě proto, že jsme považovali za nezbytné objasnit některé věci důležité pro rozhodnutí, konalo se veřejné jednání.

Nesmíte zapomínat i na to, že plénum se v loňském roce významně personálně obměnilo, protože některým soudcům skončil mandát a jiní zase byli jmenováni.

Den po veřejném jednání, tedy 11. ledna, jsme se sešli a teprve tehdy jsme hlasovali a návrh kolegy Svatoně získal pouze dva hlasy. Proto musel být určen nový soudce zpravodaj.

Potom jste nastoupil na místo soudce zpravodaje vy.

Ano, určil mě předseda Josef Baxa. Slíbil jsem, že další pondělí předložím svou verzi, tak aby se ve středu 17. ledna mohlo hlasovat.

Chtěl bych velmi ocenit práci kolegy Svatoně, protože to samozřejmě není tak, že bych nález psal celý já, neboť jsem vycházel z jeho velmi precizně zpracované verze a měnil jsem argumentaci. Neměl by proto vzniknout dojem, že kolega Svatoň na rozhodnutí dělal několik měsíců a já jsem takový pašák, který stejnou práci zvládne za čtyři dny.

Přesto, ten nález vznikal velmi rychle.

Už od října jsme znali klíčové argumenty a každý z nás si tvořil názor. Navíc není to tak, že bychom se bavili jen na plénech, diskutujeme i neformálně, přemýšlíme nad tím, píšeme si svoje názory v mailech a teprve poté o nich na plénu diskutujeme.

Výsledný nález je tedy kolektivním dílem, na kterém se podíleli všichni soudci. Proto bych rád řekl, že jsou-li v nálezu nějaké chyby, jde to na můj vrub coby „hlavního editora“.

Pokud se však někomu nález líbí, patří uznání všem soudcům. I těm, kteří nakonec hlasovali proti němu, protože dokázali nabídnout velmi přesvědčivou argumentaci, kterou jsme museli překonat. Jak říkají sportovní komentátoři, „soupeř dělá výkon“.

Poměrně jasně jste se vymezili proti obstrukcím. Kde je ta hranice, kdy jsou obstrukce ještě legálním prostředkem politického boje a kdy už je to za hranou?

My jsme to nahlíželi primárně optikou následného přezkumu Ústavním soudem. Je právem politické menšiny využívat různou taktiku včetně obstrukce. Ale pokud pak ta samá politická menšina argumentuje tím, že nedostala ve Sněmovně odpovídající prostor, jak dát najevo svůj názor a prezentovat ho, a zároveň je zjištěno, že tento čas využila primárně k obstrukcím, pak jejich argumentace před Ústavním soudem nemůže být logická a přesvědčivá.

Nedali jste svým rozhodnutím do ruky jakékoli vládní většiny bianco šek na to, aby nechala opozici nějaký prostor a pak ji prostě převálcovala?

Ústavní soud je neutrální orgán a jde mu „jen“ o ochranu ústavnosti a korektnosti parlamentních procedur a pravidel, které platí trvale. Soudu musí být jedno, jestli vládne levice, střed, či pravice. Klíčové je, aby ústavní systém jako celek fungoval, a proto jsme řekli, že v demokratickém systému vláda vládne a zároveň musí být dostatečně chráněna práva opozice. Ústavní soud má být jen záchranná brzda, která řeší jen ty největší excesy, protože parlament musí mít značnou vnitřní autonomii.

Institut legislativní nouze, ve které byl schválen tento zákon, v ústavě nenajdete. Je pouze v zákoně o jednacím řádu. Také proto Ústavní soud řekl, že by zasáhl až tehdy, když by byla porušena práva politické menšiny v důsledku zneužití stavu legislativní nouze, tedy by nebyl porušen jen tento zákonný institut, nýbrž i ústavní princip. Například by opozice nedostala odpovídající prostor pro seznámení se s návrhem zákona a pro jeho pečlivé posouzení a předestření vlastní argumentace včetně pozměňovacích návrhů apod.

Jedním z argumentů vlády bylo, že se nižší valorizací zabránilo značným hospodářským škodám. V roce 2023 to mělo být okolo 20 miliard, v následujících desetiletích by zvýšení důchodů přišlo na 400 miliard. Je to ale tak velká částka, pokud ji rozložíme na několik desítek let?

Žijeme v realitě a víme, jak vypadá saldo důchodového účtu. Situace není dobrá. Ministr Stanjura při jednání řekl, že těch dvacet miliard by vláda byla schopna najít. Jenže zvýšení by se propsalo do každého důchodového výměru a výdaje by další roky rostly. V několika následujících letech by to byly významné desítky miliard. To už není banalita.

Podle vlády se musel ten růst zbrzdit a my jsme jen konstatovali, že snaha o snížení deficitu veřejných financí je legitimní cíl. Navíc nešlo o to, že by se důchody zmrazily nebo snížily. Pouze se nezvýšily o takovou míru, která by odpovídala lednové inflaci.

Soud opakovaně hovořil o důchodovém účtu, demografických výhledech a podobně. Ale je to práce pro soud, aby hodnotil saldo důchodů?

Je-li argumentace předestřená soudu taková, že hrozí značná hospodářská škoda, a pokud i podle dřívější judikatury může být takovou škodou i zásadní zásah do rozpočtu, tak jsme se tomu nemohli vyhnout. Naše zdrženlivost se projevila v tom, že jsme návrh zamítli a řekli, že úkolem Ústavního soudu není vymýšlet důchodovou reformu.

Porovnávali jste legitimní očekávání důchodců s dopadem zklamané důvěry v právo? Není nebezpečné zahrávat si s důvěrou?

Argumentace Ústavního soudu je založena na konstatování, že zákon nebyl nepřípustně retroaktivní ve smyslu pravé retroaktivity. Současně jsme uvedli, že nepravá retroaktivita není protiústavní a je v právu poměrně obvyklá. Uvedu příklad: jsem ročník 1969, a když jsem nastupoval poprvé do práce, tak platilo, že do důchodu mohu odejít v nějakém věku, což se mezitím několikrát změnilo a možná ještě změní. Pohybujeme se proto v rámci legitimního očekávání, nikoliv nepřípustné retroaktivity.

K tomu soud uvedl, že k zásahu do legitimního očekávání příjemců důchodů skutečně došlo. Lidé ekonomickou situaci na konci roku 2022 a v lednu 2023 vnímali a nejpozději 10. února 2023, kdy byla výše růstu cen oficiálně oznámena, legitimně očekávali mimořádnou valorizaci v příslušné výši. Vláda však už o deset dní později předložila návrh zákona o nižší valorizaci, to byla také známá věc. Takže to legitimní očekávání bylo oslabeno a nejpozději schválením zákona v březnu skončilo.

V žádném případě bych tuto situaci nechtěl brát na lehkou váhu a mám velké pochopení pro řadu lidí, kteří se nacházejí ve velmi nezáviděníhodné sociální situaci. Ústavní právo je však z velké části o vyvažování jednotlivých práv a hodnot, které často stojí proti sobě.

Pobíratel důchodu přišel průměrně o tisíc korun měsíčně. To je pro mnoho lidí značná částka a logicky se ptají, proč zrovna oni mají doplácet na to, že je rozpočet v minusu.

Z pozice soudce Ústavního soudu však uvádím, že to je otázka politiky, zejména vládní. Vládnutí je o získávání a přerozdělování zdrojů a o nastavení priorit. Ústavní soud by proto zasáhl ve chvíli, kdy by rozpočtovými škrty byla významně zasažena samotná podstata práva na zajištění důstojného života ve stáří. K tomu však nedošlo, a i proto jsme připomenuli, že kromě plošných opatření existují i individuální možnosti, které mají odstranit ty nejtvrdší dopady do sociální situace.

Když jsme spolu mluvili, posteskl jste si, že rozhodnutí nebylo přijato zrovna sportovně.

Jako soudce nikdy nemohu uvažovat tak, že rozhodnutí napíšu a pak čekám, že mi bude tleskáno. To by bylo ode mě naivní a hloupé. Jde mi vždy o to, aby bylo spravedlivé a v souladu s mým přesvědčením a svědomím. Řečeno obrazně: rozhodnutí je jako dítě, které vypravíte do školy. Dáte mu aktovku, svačinu, pití, bundu… Pokud se dítě po cestě zablátí a ztratí svačinu, tak vás to zamrzí, ale nic s tím neuděláte.

Každý soudce proto své rozhodnutí vypouští do světa, kde si žije svým vlastním životem. Jsou z něho vytrhovány některé pasáže, něco je vykládáno úplně jinak, než jste původně zamýšleli apod. S tím nic nenaděláte. Co mne však mrzí, je, že se i v tomto případě ukazuje velká rozpolcenost české společnosti a někdy až přehnaná verbální agresivita a názorová nesmiřitelnost.

Za necelého půl roku vám končí mandát. Opakovaně jste říkal, že není dobré, aby ústavní soudce bezprostředně opakoval svůj mandát. Nezměnil jste s blížícím se koncem názor?

Určitě nikoliv, jakkoliv mě práce na Ústavním soudu velmi baví a naplňuje a mí kolegové jsou mimořádně pracovití, féroví a inspirující lidé, s nimiž je skutečná radost pracovat. Na straně druhé nikdo by neměl propadnout mesianismu a přesvědčení, že každý, kdo přijde po vás, bude nutně horší, což si myslí samozřejmě zejména ješitní muži. Já jsem sice také velmi ješitný, nicméně snažím se tomuto pocitu vlastní nenahraditelnosti vzdorovat.

Myslím si, že hezkým argumentem proti okamžitému opakování mandátu je právě tento případ. Kdybych totiž hrozně prahl po opakování mandátu, tak bych logicky nebyl zcela svobodný při svém rozhodování a mohl bych začít kalkulovat, jaké rozhodnutí by se asi prezidentovi a většině senátorů líbilo, abych byl jimi opětovně navržen a schválen jako soudce.

A byť bych se nakonec stejně rozhodoval podle svého nejlepšího přesvědčení a svědomí, určitě by významná část veřejnosti rozhodnutí hodnotila tak, že jsem za odvedenou práci dostal svých „třicet stříbrných“. A tím bych poškodil Ústavní soud, prezidenta i Senát, což by bylo velmi nefér.