Šéf vojenské rozvědky Páleník: Situací, kdy šlo o život, bylo hodně

Myslím, že ne, armáda už není celoživotním povoláním, a my, generálové, nesmíme mít strach zkusit ještě druhou kariéru. Myslím si, že jsem ve vojenské kariéře dosáhl, co jsem dosáhnout mohl, a teď je čas zkusit štěstí někde jinde. Celý život jsem taky prosazoval, že ve funkci by měl člověk zůstat čtyři až pět roků, nemůžu u sebe udělat výjimku.

Takhle bych to neřekl, to řemeslo mám rád, lidi, kariéru jako takovou, vojenský život mám rád, jen nastala doba, kdy bych chtěl zkusit něco jiného.

Mým snem bylo být vojákem, nastoupil jsem ve 14 letech na vojenské gymnázium, ve škole jsem dosáhl výsledků, které mě opravňovaly si vybrat, kam nastoupím. Tak jsem si vybral speciální síly. Tam byli ti nejlepší a já jsem měl pochopitelně snahu dostat se na vrchol, takže když se naskytla možnost po revoluci nastoupit do mezinárodní mise, řekl jsem si, že u toho nesmím chybět.

To bylo v roce 2004. Mezitím jsem absolvoval školy v Kanadě a Spojených státech. A když přišla šance stát se velitelem 601. skupiny speciálních sil, neváhal jsem ani minutu. Úkoly v Afghánistánu byly jednoduché: speciální průzkum, eliminace nebo likvidace nepřátelských sítí, nepřátelských vojáků. Byla to velká zkušenost.

Upřímně přiznávám, že jsme měli trošku malinké srdíčko, protože jsme nevěděli, co nás ve skutečnosti čeká. Postupem času jsme ale zjistili, že úroveň naší připravenosti je tak vysoká, že se toho nemusíme bát. Nabývali jsme sebevědomí. A pokud byly nějaké nedostatky v technickém vybavení, dokázali jsme je vynahradit českými zlatými ručičkami.

Tuto otázku si klademe velice často. Od roku 2004 tam naše jednotka strávila tři roky a devět měsíců, což je skutečně dlouhá doba, a proto si klademe otázku, že se nám nestala žádná fatální událost, tedy že jsme v Afghánistánu nikoho nenechali.

Je to určitě kombinace mnoha věcí, je to samozřejmě o štěstí, o vycvičenosti, o přípravě lidí, o soudržnosti kolektivu. Vojáci vědí, že je tam nikdo nenechá, pokud se nějaká událost odehraje. Skutečně jsme šťastni a rádi, že jsme tam nikoho nenechali, a rovná se to skoro zázraku. Statisticky je to skoro nemožné a nám se to povedlo.

Je to v podstatě, jak říkáte, střídali jsme se na bojovém úkolu, jedna parta si musela odpočinout a připravovat se na další úkol a druhá parta byla neustále venku a neustále se potkávala s nepřítelem, s al-Kajdá nebo s Tálibánem. Oni tam ten terén znali, byli tam doma a pro nás to bylo o to složitější, než jsme se jim dostali pod kůži a věděli jsme, jak se tam pohybovat.

V ten moment, kdy opustíte základnu, nevíte, kdy najedete na minu, nevíte, kdy vás napadnou, nevíte, zda i ve spřáteleném prostředí na vás najednou někdo zaútočí. Takže rozdíly mezi tím, co je nebezpečné a co je méně nebezpečné, se úplně smazávaly. Situací, kdy šlo o život, bylo skutečně hodně.

Za celou dobu nikdo z nás o tom nikdy nemluvil.

Ztráty nepřítele se nikdy nepočítaly, za prvé na to nebyl čas a za druhé to ani nešlo spočítat, takže by to byly jen odhady. Nějaké čísla pro sebe máme, ale to není důležité. Důležité bylo, že kde české speciální jednotky působily, tam se nám povedlo území, které jsme měli na starosti, dostat pod kontrolu centrální kábulské vlády. Myslím, že působením českých speciálních sil se tam lidi cítili bezpečněji.

Řešit to v momentu, kdy má člověk vystřelit, už je pozdě. Je nutné to řešit už při výběru. Musíme vyhledávat lidi, kteří na tom jsou fyzicky, psychicky dobře a vědí, že je to může potkat. Ale říct, že se na to dá připravit, nejde, každý to prožívá jinak.

Důležitý je první boj, kdy vám létají kulky kolem hlavy a vy naopak střílíte po protivníkovi. Myslím, že jsou na to lidi připraveni psychicky tak dobře, že jsme tam žádný problém nezaznamenali. Důležitá je také soudružnost kolektivu. Jestli speciální tým něco odlišuje od ostatních jednotek, tak to není materiál, technika, ale především duševní semknutost lidí, soudružnost, že se jeden na druhého může spolehnout, protože ten kamarád mu kryje záda, jak se zpívá v hymně 601. skupiny. (pro vojáky složil Daniel Landa – pozn. red.)

Nemůžu mluvit za všechny, ale myslím si, že režim, který je v misi, obrovská únava, která se dostavuje po akci, čas, který musíte využít k regeneraci vlastních sil, protože potřebujete být fit následující den nebo dva dny poté, vám ani nedovolují přemýšlet, že jste tam pro to, nebo pro to nemáte čas přemýšlet. My jsme především vojáci, kteří dělají maximum, aby splnili úkoly, které nám stanoví vláda a parlament, a jsme hrdí na to, že to děláme dobře.

Nerad to říkám a moji podřízení to vědí, že nejsem vždycky spokojený, ale myslím si, že to bylo působení úspěšné.

Oslovil mě pan premiér. Já si na své kariéře vážím nejenom toho, že jsem dokázal, co jsem dokázal, ale také svého odchodu. Myslím si, že můj odchod je velice kulturní, kultivovaný, připravený. Myslím, že by to tak nějak mělo být, že ředitelé nejen služeb, ale i velkých státních institucí by měli od vlády, pokud byla s prací toho člověka spokojena, dostat nabídku.

Vy jste na to trefil. Mým úkolem je ztransparentnit správu státních hmotných rezerv, samozřejmě zkontrolovat smlouvy, podívat se, jestli je tam skutečně všechno v pořádku, popřípadě pokud není, tak udělat nápravu.

Já se považuji za manažera, a tak jsem to vzal jako manažerskou výzvu.

Celý rozhovor najdete v sobotním vydání Práva.