Šéf TI Kopečný: Politici téma svých příjmů zneužívají k populismu

Je dobré si přiznat, že výše platů poslanců a senátorů vzbuzuje nespokojenost kvůli tomu, že důvěra v ně je nízká. Lidé si nemyslí, že odvádějí dobrou práci a že si své platy zaslouží.

Problém spočívá i ve zmrazování platů. Když skončí období, po které jsou platy poslanců zmrazeny, platy opět výrazně skočí na zákonem danou úroveň a rozběhne se obvyklá diskuse.

Pokud by poslanci nezneužívali téma svých platů k populistickým hrátkám a nechali mechanismus pro jejich určování, tzv. automat, fungovat, zmizela by i potřeba neustále se k výši platů vracet.

Poslance nejde z rozhodování nikdy zcela vyloučit. Pro stanovování jejich platů bude vždy zapotřebí zákonný základ, který mohou měnit zase poslanci a senátoři. V důsledku jsou to vždy oni, kdo nese za nastavení platů politickou odpovědnost.

Lze uvažovat o zavedení určitých pojistek nebo navázat platy na některé faktory, například na hospodaření státu. Na druhé straně je třeba, aby systém odměňování byl srozumitelný, předvídatelný a stabilní.

Vyšší plat může do určité míry sehrát pozitivní roli v případě drobné korupce v podobě tisícových úplatků. Systémové korupci, kdy dochází k ohnutí pravidel ve vlastní prospěch nebo prospěch spřátelené zájmové skupiny, však nezabrání.

I z české politiky známe případy, kdy politici oligarchové svůj plat věnují na dobročinné účely, protože mzda poslance pro ně rozhodně není ten hlavní důvod, proč chtějí být u moci. Vyšší odměňování slouží jako jedna z pojistek nezávislosti a jako motivace, aby zákonodárci, ale třeba i státní zástupci a soudci, dělali svoji práci profesionálně. Nízká nebo žádná odměna by naopak působily jako korupční prvek.

Obávám se, že veřejnost by zvýšení platů politiků třeba na 250 tisíc vnímala velmi kontroverzně. Rozdíl mezi průměrnou mzdou a odměnou poslanců a senátorů by neúměrně narostl. Transparentnost by se tím ale nezvýšila, pouze by se zakryl problém se zneužíváním poslaneckých náhrad. Náhrady přitom mají svůj smysl právě proto, že nejde o plat, ale o příspěvek na výdaje, které jsou spojené s výkonem funkce poslance či senátora. Navíc v případě ubytování a cestovného mají náhrady sloužit i ke kompenzování rozdílů například ve vzdálenosti od hlavního města mezi poslanci z různých regionů. I proto nedává smysl, aby měli stejný paušál.

Jelikož neexistuje poslanecký či senátorský trh práce, tak možností, jak to udělat jinak, příliš není. Lze se bavit o koeficientu, který určuje konečnou výši platu, ale v porovnání s dalšími zeměmi v EU se nezdá, že by 2,5násobek průměrné hrubé mzdy byl přemrštěný.

Dobré zajištění a poskytnutí zázemí se činí s předpokladem, že budou neúplatní, nezávislí, že budou svůj mandát vykonávat profesionálně a svědomitě. Základní myšlenka, aby měl zákonodárce zvolením zajištěné živobytí, je správná. A to proto, aby se do funkcí nedostávali jen movití lidé. Odměna a větší pohodlí jsou proto, aby se o funkci mohl ucházet kdokoli, bez ohledu na to, z jakého socioekonomického prostředí pochází.

Myslím, že souběh funkcí je problém. Z mého pohledu výkon poslaneckého mandátu vyžaduje ekvivalent plného úvazku, možná i víc. Pak je problematické, pokud mají poslanci další funkce, ať už veřejné, nebo zaměstnání. Vytváří to dojem, že se nemohou naplno věnovat mandátu poslance či senátora, a to zase pocit, že si nezaslouží takovou odměnu.

Je třeba říci, že na lobbování není nic špatného, pokud probíhá podle pravidel. Problém s netransparentním lobbováním asistentů by vyřešil zákon o lobbingu, který by povinnost zveřejňovat informace o lobbistických schůzkách zavedl i na asistenty. Další možností je, aby životopisy asistentů byly veřejně dostupné a bylo možné ověřit, zda sami nejsou lobbisty. Bohužel, aktuální vládní návrh zákona o lobbingu tyto povinnosti nezahrnuje.