Šéf protikorupční policie: Tomu projektu a sloučení věřím

Bereme to jako rozhodnutí našich nadřízených a respektujeme ho. Hledáme v tom nějaké příležitosti ke zlepšení práce obou útvarů. Tady se nabízí kombinace plusů, které máme jak my, tak kolegové z ÚOOZ, a nějaká synergie působení těchto dvou složek, které mají svůj význam a mají co nabídnout. Jsem přesvědčen, že oběma to může přinést nějaká pozitiva.

Určitě.

Problematické jsou zejména věci, které souvisí s těmi emocemi, jež tady teď vládnou. To znamená, že my přijdeme o symboliku toho útvaru, o samostatnost ÚOKFK včetně určité historie, která tady s útvarem je.

U nás je to citlivé s ohledem na to, že ten útvar byl několikrát reorganizován, těch změn tady bylo hodně, byť v posledních třinácti letech jeho existence to byly změny zejména personálního charakteru – ve vedení.

A na té druhé straně (v ÚOOZ) je to zase trochu jinak. Tam je jednadvacet let stabilního působení vedení, za celou dobu jeho existence se tam vystřídali dva ředitelé. Ten útvar nebyl zmítán neustálými změnami jako my, navíc tam neprobíhaly ani žádné reorganizace s výjimkou vyčlenění Národní protidrogové centrály (na samostatný útvar, pozn. red.). Takže ty pohledy obou zúčastněných stran jsou poněkud jiné.

Další rozdíl je v tom, že my se k tomu stavíme vesměs pozitivně, kolegové z ÚOOZ, alespoň tak, jak je to prezentováno navenek, zas tak pozitivně ne. Myslím si, že až tyto emoce opadnou, vypořádáme se s těmi věcmi, které bych si dovolil nazvat spíše pocity, tak pak tam mají obě strany vidět ta pozitiva a příležitosti do budoucna.

Samozřejmě nemohu mluvit za své kolegy, proč to tak vnímají, můžu se pouze domnívat. Ale myslím si, že tohle není argument, že to není důvod, proč by se měli cítit nějak jinak než my.

Jinak jsme se mohli v minulosti cítit, když zanikla Finanční policie (FIPO). Tam ta situace byla úplně jiná než teď. Na jedné straně byla ÚOKFK, na druhé FIPO a nešlo o sloučení těch dvou útvarů. Bylo to tak, že FIPO byla de facto rozprášena. Zůstalo nějakých padesát procent lidí, kteří se prostě podřadili pod ÚOKFK, a ten zbytek se v podstatě rozpustil někam jinam do policie.

Nebyla tam zachována kontinuita přidělených spisů a trestních řízení, nebyla tam ani kontinuita z pohledu zařazení z hlediska problematiky těch lidí.

Takže tam bych to chápal, kdyby byl takovýto přístup k jedné z těch dvou složek, ty negativní pocity. Ale tady to tak není – slučují se dva útvary, všichni zůstanou na svých místech a svých kauzách, nikomu se nic nebere.

Každý z nás má co nabídnout, má své silné i slabé stránky, a já v tom sloučení vidím možnost eliminovat ty slabé a naopak posílit ty silné.

Ono to nějak funguje, ale řekněme si na rovinu: jsou tady problémy. Ty útvary pracují souběžně na stejných nebo příbuzných problematikách a kauzách, dochází k prolínání činnosti a působnosti obou útvarů a nedochází určitě k ideálnímu sdílení informací.

To znamená, že dochází k plýtvání se zdroji a silami těch dvou útvarů, potažmo celé policie. Ve chvíli, kdy se tady objevuje tento konkurenční boj, tak se nabízí otázka: Jsou tady skutečně ty dva orgány od toho, aby dělaly stejnou věc, když si konkurují? Myslím, že ne. Že každý z těch dvou policejních útvarů má svoje zaměření a to překrývání buď znamená, že jeden z těch policejních útvarů dělá něco, co dělat nemá, a uhýbá ze své specializace. Anebo se ty rozdíly v té působnosti natolik stírají, že je namístě asi ty dva policejní útvary sloučit.

A vedení Policejního prezidia dospělo k názoru, že je to ta druhá situace, což znamená, že se ty rozdíly natolik stírají, že ta působnost se natolik přibližuje, že prolínání těch problémů je natolik silné, že je výhodnější to sloučit.

Řekl bych přibližně měsíc, tedy několik týdnů předtím, než se to objevilo na veřejnosti, a to ze strany Policejního prezidia.

O dělení sekcí nějaká obecná představa byla a de facto z toho vyplývalo, že ÚOKFK zůstává v té jedné sekci pohromadě.

Bylo garantováno ze strany vedení Policejního prezidia, že všichni současní manažeři ze současných vedení těch útvarů se mohou, pokud mají zájem, podílet na tvorbě nového útvaru.

Beru to z tohohle hlediska, což znamená: zůstal jsem tady, budu se podílet na tvorbě nového útvaru a jedna z mých úloh je přenést něco z toho stávajícího do toho nového.

Budu se tedy snažit zasadit se o to, aby co nejvíce z toho dobrého z ÚOKFK se projevilo ve společném útvaru.

Bylo řečeno, že všichni ze současných manažerů tam mají místo a mají možnost se na tom podílet. Je asi logické, že ředitelé stávajících útvarů jsou jedněmi z těch, kdo by se měli ucházet o ten post nejvyšší.

Ono to je těžké. Možnost přihlásit se do této pozice by zvýšila i možnost přenést co nejvíce z ÚOKFK do nového útvaru. Na druhou stranu já tomu projektu věřím, tomu sloučení.

Myslím si, že je to skutečně možné vnímat pozitivně a že to ve finále přinese ta pozitiva. A nechci se stát překážkou toho, aby to bylo funkční a pozitivní z hlediska té realizace.

Moje působení na postu toho ředitele by se nemuselo líbit. Jsem přikloněn té variantě, že budu působit někde ve vedení na pozici odpovídající mému současnému zařazení, ale hlásit se na ten post nejvyšší, to bych hodně zvažoval.

Je to jeho osobní rozhodnutí a nebudu to hodnotit. Myslím si, že je to škoda ve vztahu k těm lidem, kteří zůstanou na tom útvaru.

Byla pouze pracovní a nebyla úplně ideální.

Asi to tak lze vnímat. Specialisté by měli dělat tu problematiku, v níž jsou specialisty, a neměli by zasahovat tam, kde jsou jiní specialisté, pokud nejsou opravdu závažné důvody.

A zasahovat do příslušnosti GIBS už se mi vůbec nelíbí, protože na to je tady speciální zákon, a vezměte si, že to samozřejmě může poznamenat vztahy a spolupráci mezi těmi útvary.