Se stařenkou jsme se do trosek vraceli pro léky

Tak začala noc na pátek. Řežeme strom přes cestu u zámečku Pohansko u Břeclavi. Ve vysílačce slyšíme série příkazů směrujících dostupné síly na Hodonínsko. Pomoc žádá i sanitka, která jede pro raněné. Nemá se k nim jak dostat. Je třeba prořezat cestu. Vzápětí i my míříme na Hodonínsko, do Lužic.

Mezi popadanými stromy kličkujeme do obce. Čeká nás tam šok. Obraz zkázy. Rozházená auta, domy bez střech, oken, v nekonečných přívalech vody. Ještě jsem za sebou nezavřel dveře auta a už jsem promáčený. Auto, které jsme měli uhasit, už někdo uhasil. Jdeme evakuovat. Z jednoho starého domu bez oken a střechy vyvádíme seniorku a ukrýváme ji v našem autě. Z luxusní vily naproti, o poznání méně poničené, řve německy jakýsi muž, že svůj majetek neopustí.

Debatu s ním přenecháváme policii. Mezitím stařenka opustila naše auto a vidím ji před vraty domu. „Já jsem vás neviděla, ale musím ještě pro léky.“ Nedá se nic dělat. Opírá se o mě a dělám jí doprovod. Zničený dům. Děsivý pohled i zevnitř. Spadlý strop a v posteli v ložnici spadlý trám. „Nikoho tady nemám. Rodina žije v Bratislavě. A kočky, kdo ví, co je s nimi,“ říká žena. Vedu ji troskami domu pryč.

„Dejte mi rámě, půjde se mi tak lepší,“ říká. Vedu ji pryč, abych ji předal k odvozu z místa do bezpečí. Vtipkuji, že je to jako za starých časů gentlemanů na bále. Moc mi to nejde. Uvědomuji si, že se už do domu nevrátí. Při jeho stavu se proměnil ve stavební pozemek. Naše hasičské auto mezitím odjíždí. Proměnilo se v sanitku a odváží raněné do nemocnice.

„Zkrvavení, provizorně ofáčovaní, neveselý pohled,“ komentuje své cestující kolega Josef Gajdoš. Před chvílí dostával na svobodu koně, kterého trám přimáčkl do jímky. Vzpurného cizince mezitím přiměli k evakuaci policisté. Ještě před přesunem na další místo absolvuji zážitek, který mě notně naštval. Mezi hasiči a záchranáři si klestil cestu řidič auta. Spolujezdkyně usilovně natáčela spoušť na mobilní telefon. Když mu policisté řekli, že dál se nedostane, v klidu se otočil a jel zpět. Spolujezdkyně dal natáčela obraz zkázy. Tahle dvojice si prostě jela natočit lidskou tragédii. A já měl strašnou chuť s tím telefonem bacit o zem.

Posily hasičů mezitím požadovala Moravská Nová Ves. I tam bylo třeba zapojit se do evakuace. Do Lužic jsme přijeli ještě za světla, z Moravské Nové Vsi odjíždíme za rozbřesku. Cestou domů opadá adrenalin a myslí prolétá scenérie této noci. Pamatuji hodně, objel jsem všechny povodně, které kraj za poslední čtvrtstoletí postihly. Všechny byly slabým odvarem toho, co jsem viděl teď.

Doma mě čeká zjištění. Kroupy zničily obě auta, co nám obvykle parkují před domem. Střecha připomíná cedník. Strop protekl. Začínám řešit opravy. Sháním střešní krytinu, objednávám opravu skel aut, řeším pojistky. Spánek? Není čas. Necelé čtyři hodiny po návratu ječí siréna. Výjezd. Opravy doma počkají. Potřebují nás v Mikulčicích.