Rychle opustíte domov a teď tu sedíte a nevíte, jestli ještě existuje, popsala Ukrajinka

„V Charkově nás v noci probudila střelba. Bydlela jsem v rezidenční čtvrti. Všichni, co tam žili, se sešli a vyrazili pryč. Doufala jsem, že za městem bude klid, ale nebyl,” vypráví.

Byla to noc, kdy začaly nad jejich hlavami létat stíhačky. Slyšeli děsivý hluk, seděli v úkrytu a nevěděli, zda je to zasype, nebo ne.

Z města pak odjela autem s dalšími dvěma ženami – kamarádkou a její matkou. Jejich cesta jen na západní Ukrajinu trvala dlouhých šest dnů.

„Někde jsme se musely zastavit, někde přenocovat. Nevěděly jsme, kde je to možné, ne všude jsme měly známé lidi. Musely jsme se spolehnout i jen třeba na známé známých, abychom měly nocleh. Když jsme přijely do Zakarpatí, rozhodly jsme se zamířit do Čech,” popisuje Viktorie, která v Charkově vystudovala vysokou školu a pracovala jako překladatelka z angličtiny.

Konkrétní plán toho, co by trojlístek žen vydaných se do neznáma, chtěl, neměly. Veškeré rozhodování se odehrálo nakonec během okamžiku. Pomohli k tomu i dobrovolníci na hranicích, kteří pomáhali lidem, kteří nevěděli, kam se vydat. Jeden z nich se ujal i Viktorie a jejích společnic. Auto nechaly na hranicích, dál pokračovaly jeho autem.

„Protože je v Polsku hodně lidí, rozhodly jsme se odjet do České republiky. Maminka mé kamarádky, co se mnou přijela, už v Česku byla, pracovala tady a znala už alespoň trochu místní poměry. Věděla samozřejmě ale jen zlomek toho, co vše potřebujeme vědět. A já? Směrem na západ Evropy od nás jsem ještě nikdy nebyla,“ popsala Viktorie.

Dobrovolníci jim poskytli přístup k internetu. „Věděly jsme, že si nemůžeme dovolit hotel na půl roku nebo rok. Nejdřív je třeba pracovat, vydělat peníze a pak hledat bydlení. Potřebovaly jsme se ale zastavit a pochopit situaci, odpočinout si po šesti dnech na cestě. Takže úplně nejvíc jsme v prvním momentu hledaly jen místo, kde bychom mohly přespat,“ pokračovala dál Viktorie.

Dobrovolník, který je vezl, mluvil anglicky. Ptal se jich, jestli mají kam jet. Když mu Viktorie odpověděla záporně, slíbil, že se pokusí jim pomoci. A odvezl je do Prahy. Celou téměř devítihodinovou cestu telefonoval a hledal mezi dobrovolníky, kdo bude schopný poskytnout bydlení. Nakonec se bydlení našlo, ale podmínka byla, že tam nesmí pes.

„Máme malého pejska, nechtěly jsme ho opustit. A tak jsme hledaly dál a našly pronajímatelku, které pejsek nevadil a bydlení poskytla. Provizorně jsme tedy spali jen jednu noc u jednoho muže. I tak to bylo těžké, naše jediné myšlenky byly na to se vyspat, umýt, odpočinout si od toho, co jsme viděly v naší zemi. To jsou okamžiky, které nejdou jednoduše z hlavy vypustit,“ popsala pětadvacetiletá žena. Žena, která se ocitla úplně poprvé ve svém životě za hranicemi země, ve které se narodila.

„Máte nějaký svůj život a najednou sbohem - tady už žádný život. Máte nějaký domov... A najednou ho musíte opustit a sedíte tu každý den a přemýšlíte, jestli vůbec ještě existuje,” vyjádřila své pocity mladá žena. Dříve si prý občas na svůj život stěžovala, jako každý, teď ale ví, že se měla dobře.

Stres z prvních dnů, posílený únavou pomalu zmizel. Viktorie přiznává, že se nyní konečně zase cítí trochu dobře.

Zase je tu možnost se vyspat, vzpamatovat se, přizpůsobit se, jít ven. „Koukat na čisté nebe a jen tak stát a nebát se toho, že něco přiletí. Nemusíme sedět ve sklepě,” vyjmenovala Viktorie vše, co ji aktuálně těší.

Ví moc dobře, že bude muset kompletně přebudovat život. „V 25 letech, přiznám se, nevím, jak se to podaří. Ale snažím se být optimista,“ řekla v otevřeném rozhovoru.