Rusnok: Šok to je, ale hlubší deficit si dovolit můžeme

Žijeme v době mimořádné nejistoty a nikdo neví, jak to bude s dalším vývojem epidemie, a tudíž ani s dalším vývojem ekonomiky. Nicméně je vysoce pravděpodobné, že zažijeme výrazný propad ekonomického výkonu.

Pokud by, nedej bože, něco takového nastalo, tak to popisuje náš alternativní scénář, který pracuje s letošním podstatně hlubším propadem kolem 13 procent. Ale vycházejme ze základního scénáře – pokles ekonomiky o osm procent je samozřejmě výrazný propad, který by se bohužel musel projevit ve vývoji životní úrovně.

Dopad na životy většiny lidí ale začneme výrazněji pociťovat až někdy v závěru roku a zejména pak v roce příštím, protože jak dopad do zaměstnanosti, tak zejména do mezd má vždy poměrně výrazné zpoždění. Firmy, které budou donuceny přizpůsobit se snížené poptávce, budou propouštět jen postupně.

Ano, Antivirus dotuje výraznou část pracovních míst u velké skupiny zaměstnavatelů v naději, že se tyto firmy vrátí k normální výkonnosti a budou schopny zaměstnance opět plnohodnotně využít. To se, doufejme, v mnoha případech stane, nicméně je třeba počítat s tím, že v mnoha případech to rozhodně nebude rychle, protože ekonomika bude po epidemii koronaviru jiná. Troufám si odhadnout, že obory zejména ve službách, které byly spojeny s přemísťováním milionů lidí po celé planetě za účelem byznysových jednání či turistiky, se tak rychle nevzpamatují.

Ta se bezesporu zvýší. Udržet si pracovní místo nebo najít nové bude podstatně složitější, než jsme na to byli zvyklí v posledních letech. V aktuální prognóze počítáme s růstem nezaměstnanosti na čtyři až pět procent.

Myslím si, že i letos průměrná mzda poroste. Jednak tam bude fungovat zmiňované zpoždění a jednak musíte počítat s tím, že v podnicích se mzdy často dohadují na konci předcházejícího roku nebo na začátku daného roku a jsou nějak zafixovány. Že by někdo byl schopen rychle prosadit snížení nominálních mezd, je spíše výjimečné. Ale neříkám, že se to neděje.

Před covidem jsme si mysleli, že mzdy porostou někde kolem pěti až šesti procent. Nyní je jasné, že porostou podstatně méně, podle našeho aktuálního odhadu zhruba o 2,5 procenta. Růst mezd po odečtení inflace bude pravděpodobně na nule nebo může být i mírně záporný. Takže i zastavení růstu reálných příjmů, který jsme zažívali v posledních mnoha letech, bude jedním z důsledků krize.

Ano, bude to způsobeno ochabnutím poptávky. To je jednoznačné. Zatím jsme to příliš neviděli kvůli výkyvům způsobeným koronavirem, kdy se lidi nejdřív předzásobovali potravinami a teď zase zafungoval efekt odložených nákupů spotřebního zboží. Nepochybuji ale o tom, že s vývojem situace zejména na trhu práce bude poptávka klesat a ceny tak budou postupně zpomalovat svůj růst.

Zatím to vypadá, že budeme mít letos historicky největší deficit veřejných financí, mohlo by to být 8 až 10 % HDP. Je to samozřejmě hodně, ale velká část deficitu je způsobena tím, že stát kvůli zastavení a propadu ekonomiky nevybere příjmy, které očekával, a že stát aktivně rozhodl, že některé daně nevybere, nechá je v ekonomice. Na druhé straně je to způsobeno dodatečnými výdaji zhruba ve výši 4 až 5 % HDP, což není přehnané. Je to ale výrazný impulz, který by měl pomoci tomu, aby letošní propad byl nižší a obnovení ekonomiky v dalších letech bylo rychlejší. Makroekonomicky vzato si to Česká republika může dovolit.

Nepřísluší mi to příliš komentovat. Z makroekonomického pohledu ale považuji reakci vlády za adekvátní. Myslím, že neudělala žádné fatální chyby. Je třeba si uvědomit, že ve veřejných financích máme spoustu pojistek, které mají bránit tomu, aby se peníze vydávaly snadno a mohly být zneužívány. Na druhou stranu to má svoje důsledky, když se chce od státu něco rychle. Stát není firma a nefunguje jako soukromý subjekt, kde rozhodne majitel a je vymalováno. Tady to prostě trvá, což může pochopitelně vyvolávat nespokojenost. Můžeme diskutovat také o výkonnosti státní správy, o její digitalizaci, ale to jsou všechno „hříchy“ mnohaleté minulosti.

Program je podle mě nastaven víceméně správně. Nevidím tam zásadní problém jak co do rozsahu, který je jen možná až příliš optimistický z hlediska potřeb firem, tak co do míry záruk. Mluvíme ale o provozních úvěrech a těmi podniky financují samozřejmě jen funkční provoz, kde mají odbyt. A jestliže v řadě odvětví odbyt není, tak není ani potřeba provoz v takové míře financovat. Nemluvě o tom, že řada podniků vstoupila do krize velmi dobře vybavená vlastní hotovostí.

Nevím, jak se vláda rozhodne, kdy program skončí a co ho případně nahradí. Je zřejmé, že dlouhodobě asi nelze fungovat tak, že bude půl milionu pracovních míst dotováno z veřejných zdrojů. To je neudržitelné, musí to přejít do jiného režimu, který bude reflektovat specifické šoky a bude umět krátkodobě pomoci postiženým odvětvím. Takže Antivirus dříve nebo později skončí a projeví se to samozřejmě, minimálně dočasně, v nějakém vzedmutí nezaměstnanosti. Naše demografické charakteristiky trhu práce se ale touto krizí zásadně nezmění. Vezměte si, že před krizí tady na trhu práce bylo minimálně tři čtvrtě milionu cizinců. Samozřejmě řada z nich tady zůstane za všech okolností, protože jejich práci nejsme schopni nahradit domácími pracovními silami, ale bude jich tu třeba o několik set tisíc méně. Vůbec bych se proto neobával, že budeme žít dlouhodobě s desetiprocentní nezaměstnaností.

Je jasné, že v takovýchto masových programech podpory příjmů, podnikání a čehokoliv dalšího je vždycky jistá míra tzv. černého pasažérství. V prvních etapách podpory se na to nedá příliš hledět, protože by se programy nedaly vůbec spustit – nemáte kapacitu identifikovat, odlišit, vytřídit. Všichni volají o pomoc a budou volat dál, ale to už je role státu, aby v jistém momentě řekl: pozor, už jsme překonali akutní fázi, pomohli jsme udržet v chodu to nejnutnější, nikdo nezemřel hlady a teď už se musíte postarat sami.

Neformuloval bych to tak, že naše možnosti jsou vyčerpány. Možnosti centrální banky jsou teoreticky nekonečné, kdyby to bylo potřeba. Ale další uvolňování měnové politiky si teď nevyžaduje situace obecná ani hospodářská. Je zajištěná dostupnost úvěrů z hlediska výše úrokových sazeb i možností bank úvěrovat, když případ vyhodnotí jako úvěrovatelný. Důvod pro další posun naší měnové politiky do ještě expanzivnější polohy není i proto, že máme stále poměrně svižnou míru inflace. Snížení sazeb o celé dva procentní body bylo více než výrazné, snížili jsme je zřejmě nejvíc mezi vyspělými státy.

Provozní úvěry určitě zlevňují, v jejich případě je promítnutí našich sazeb

do těch klientských vždy nejpřímější a nejrychlejší. Pokud jde o hypoteční úvěry, tady jde o dlouhodobé peníze a ty my našimi sazbami ovlivňujeme jen nepřímo. Banky zde také uplatňují určité rizikové přirážky kvůli zvyšující se pravděpodobnosti, že se zhorší platební morálka dlužníků. Občané se asi oprávněně durdí nad tím, že třeba u spořicích účtů banky poté, co ČNB sníží své základní sazby, snižují úroky mnohem pružněji než v případě sazeb z úvěrů. Je to dáno zákonitostmi trhu, který není stoprocentně pružný. Dříve nebo později se ale sazby prosadí, kde mají být, protože na rozdíl od mnoha jiných trhů je bankovní trh vysoce konkurenční.

Určitě nás nečeká katastrofa, to říkám zcela odpovědně. Je nutné se podívat, jaké procento tyto pozastavené úvěry představují v portfoliích bank. Jde o zhruba 14 % veškerých úvěrů, které banky mají, čili je to relativně velmi málo. Až moratorium skončí, předpokládám, že velká většina úvěrů naběhne standardně zpátky a podniky i domácnosti je budou dál splácet. Prostě si jen vzali určitý oddechový čas. Část dlužníků nesporně bude mít problém, ale myslím, že to bude menšina z těch, kteří moratorium využili, a banky si s tím musí umět poradit.

Není potřeba nabádat lidi k úsporám, protože úspory mají v krizových situacích přirozenou tendenci růst. Sice to vypadá z mediálního obrazu tak, že se rozhazují peníze téměř z vrtulníku a že se lidi chovají nezodpovědně, ale skutečný obraz je takový, že rostou vklady jak domácností, tak podniků. Nabádat lidi k přílišnému spoření by bylo do jisté míry kontraproduktivní. Není třeba tím přiživovat obavy z budoucnosti, které vedou ke snížení důvěry v ekonomiku a samy o sobě mohou způsobit recesi. Není to konec světa. Je to ekonomický šok, který nás vrátí trochu zpátky, ale pořád budeme relativně velmi bohatou zemí. Dál budeme jezdit auty, kupovat si počítače a dívat se na full HD televize. Jen asi nebudeme po nějakou dobu pociťovat zlepšující se materiální standard, který tato společnost zažívala až do března tohoto roku v podstatě šest let v kuse.

I kdyby se tato nebo jakákoliv jiná vláda rozkrájela, nezlomí to, co přijde zvenku. Jsme malá otevřená ekonomika. Pokud se bude evropská a celosvětová ekonomika, jak se zatím předpokládá, oživovat, tak to zvládneme bez nějakých dramat. Pokud se to nepovede třeba z důvodu opakujících se karantén v důsledku návratu viru, tak ani sebeaktivnější vláda se sebeexpanzivnější fiskální politikou nemá šanci tento vývoj zvrátit.

Po výstřelu kurzu nad 27 Kč za euro až téměř k 28 Kč na začátku této krize se situace uklidnila, a tak se část investorů ke koruně vrací. Teď jsme kolem 26,60 Kč za euro. Já bych si intuitivně troufal říct, že koruna by na této úrovni měla vydržet, pokud se nevrátí vlna nejistoty spojená s pandemií, která by asi vedla spíše k dočasnému oslabení u měn podobných, jako je koruna. Pokud by se ekonomika úplně stabilizovala, tak si myslím, že určitý potenciál k posilování zpět na úrovně předcovidové u koruny existuje. Zatím bych to tedy viděl zhruba na stabilitu, ale nějaké výkyvy v řádech desetihaléřů tam vždycky budou.

ČNB není od toho, aby spekulovala na vývoj ceny zlata. Zlato dokupujeme, aby nám dál neubývalo, protože chceme pokračovat ve vydávání zlatých pamětních mincí. Současně musíme být připraveni na případný budoucí vstup do eurozóny, kdy bude třeba přispět zlatem do kapitálu Evropské centrální banky. Rozhodně ale nejde o změnu naší strategie. Podíl zlata na našich devizových rezervách bude i dál zanedbatelný, protože zlato nepovažujeme za praktický nástroj pro držení rezerv centrální banky.

Celý rozhovor si přečtěte v sobotním vydání deníku Právo.