Rozstřílení kluků byl pro mě neskutečný šok, vzpomíná Jiří Gebert na okupaci

„Uvolnění Pražského jara jsme cítili všude. Najednou přestali rušit Voice of America, najednou jsme měli informace, mohli jsme je reprodukovat a nikdo nás za to nezavřel. Pracoval jsem v ateliéru, který stavěl InterContinental, a já mu navrhl fasádu. Byli jsme v kontaktu se Západem a stavěli jsme podle jejich pravidel. To bylo úžasné, měl jsem svobodu, ale vůbec jsem si toho nevážil,“ popsal Novinkám a Právu. Změna byla prudká.

„Dva dny před vpádem jsem se vracel s kolegou ze Švédska a viděl, jak se v Drážďanech rojí dederonští důstojníci, a říkali jsme si, že jsou to nějaké velké manévry. Ale nenapadlo mě, že se Sasíci taky chystají na Prahu,“ uvedl.

S rodiči bydlel tou dobou v domě v pátém patře v pražském Podolí, odkud měl výhled od Pankráce po Barrandovský most.

V nočních hodinách probudil rodinu hukot vzdušných korábů, jak se hrnuly od východu k ruzyňskému letišti. „To bylo jedno hučení za druhým a táta tehdy řekl ‚Rusáci jsou tady‘,“ vzpomíná.

„Napřed to byl festival lidové tvořivosti v plakátech na Václaváku, ale pak přijel tank a všichni jsme utíkali. Ale Petr Franta, který bydlel naproti rozhlasu, lezl na sloupy elektrického vedení, protože pod nohy jim stříleli z tanků. Stříleli i do jejich baráků a museli se pak odstěhovat,“ vylíčil.

Pár dní po vpádu šel domů od své milé a sotva vstoupil do bytu, zaslechl střelbu. Z terasy pak sledoval, jak palba z kulometu z vodárenské věže pronásleduje kličkující dodávku.

„Dodávka zastavila a pak z vodárny vyběhla skupina asi 50 mimozemšťanů. To byli Rusáci v zimních dlouhých pláštích až na zem, se samopaly, a běželi dorazit ty lidi. Řidič utekl do sokolovny s prostřelenou rukou, kde ho zachránili. A pak z ní vyběhli dva kluci, skočili dolů k řece, ale tyhle jednotky je dostihly a rozstřílely na maděru,“ vylíčil hrůzné okamžiky.

Společně s dalšími lidmi se prý snažili přivolat sanitky, ale Rusové stále stříleli a řidiči se nemohli přiblížit.

„Toto se stalo přímo před mýma očima a viděl jsem tu masu trollů, která jde zničit protivníka, který ani neexistoval. To všechno jenom kvůli tomu, že ten řidič nezastavil na nedalekém kontrolním stanovišti. To byl neskutečný šok,“ vzpomínal.

Patnáctiletý Karel Parišeka a o rok starší Karel Němec mají dnes pomník u stanice Podolí.

Další rozčarování čekalo Jiřího Geberta v práci. Když se den po vpádu dostavil do ateliéru, pracovní nálada byla mizerná. Na nohy zvedl zaměstnance rachot tanků valících se Žitnou ulicí a všichni se nahrnuli do oken.

„Pak přišel šéf ateliéru a přátelsky mi řekl ‚Jirko, architektura bude v každém režimu‘. A já mu řekl, že architektura není to nejdůležitější. To ho naštvalo a tím jsem u něj skončil. To jsou totiž lidi, kteří měli vždycky už připravený důvod, proč budou existovat v každém systému. Pro někoho to bylo plzeňské pivo, pro někoho vepřo knedlo, pro někoho architektura, ale vždycky pro ně bylo něco, proč je jim úplně jedno, v čem budou žít,“ rozčílil se.

Jeho otec měl za sebou už od 50. let dost nepříjemných zkušeností se Státní bezpečností a z obavy, že zase přituhne, se rozhodl emigrovat s matkou do Austrálie. Podle vzpomínek Jiřího Geberta otec komunisty nesnášel. Jednoho syna pojmenoval John, protože doufal, že jednou přijedou Američané. Jiří dostal jméno podle anglického krále z úcty k Velké Británii a jejímu demokratickému zřízení.

Jiří si vzal roční dovolenou a odjel do Německa. Když se pak po půlroce stavil na návštěvu v ateliéru dozvěděl se, že prý zradil, odešel ke kapitalistům a že má padáka.

V Německu nezůstal, protože rýsování bytovek bylo pro něj nezáživné, srdce jej táhlo k dívce, s níž chodil, a zároveň měl možnost studovat po večerech Akademii výtvarných umění, žít si studentským životem a režim ignorovat. Ani to ovšem nevyšlo, protože z akademie byl vyhozen.

Dlouho se pak živil na volné noze, na čas odjel za rodiči do Austrálie, až nakonec i s rodinou zakotvil v 80. letech v Německu. Odtamtud pak rozjížděl v 90. letech vlastní byznys v Praze a do země se vrátil.