Rozpočet nemá na rozhodování Ústavního soudu vliv, říká Baxa

Ještě nyní, v říjnu se chcete začít zabývat stížností hnutí ANO na zákon, který od června snížil valorizaci penzí. Platí, že jednání soudu bude veřejné?

Bude to zřejmě kombinace veřejného a neveřejného. Nejprve se musíme s materií všichni seznámit. Soudce zpravodaj připraví základ pro diskusi v plénu a to pak bude diskutovat, určitě na více zasedáních. Pokud dojde k závěru, že je důležité ještě některé věci objasnit nebo provést nějaké důkazy, nařídí se veřejné jednání. Ostatně v návrhu je o to i usilováno.

Nechci hovořit za kolegy, ale velmi dobře si uvědomujeme, že je na to soustředěna velká pozornost. Není to jednoduchá věc. To rozhodnutí, které Ústavní soud přijme, ať bude jakékoliv, je velmi významné. Proto je nutné, aby bylo srozumitelně vysvětleno. Aby i ten, kdo bude nespokojený s výsledkem, pochopil nejen, jak soud rozhodl, ale i proč.

Kdy o tom budete s kolegy jednat?

To hlavní bude probíhat v měsíci listopadu. Plénum Ústavního soudu zasedá prakticky každý týden.

Myslíte, že do konce roku bude hotovo?

Myslet si to můžu, ale ne­jsem na to sám. Záleží na tom, jestli se plénum shodne na výsledku. Diskuse teprve začne.

Víme, že ta věc je velmi důležitá, takže to určitě nebudeme oddalovat a budeme se snažit, aby debata vyústila v rozhodnutí, pokud možno ještě v tomto roce.

Vaše rozhodnutí může mít dopad na veřejné rozpočty. Jak velký vliv má toto pomyšlení na vaše rozhodování?

Soudci jsou zvyklí, že každý zákon něco stojí, zejména obsahuje-li nějaké nároky. Je-li někdo v právu, že má něco dostat ze státního rozpočtu, tak těžko může soudce říkat, že právo mu nemůže přiznat, protože by to stálo moc peněz. To je odpovědností zákonodárců za obsah přijatých zákonů.

Nenajdeme ustanovení v ústavním pořádku, které by říkalo, že když je zrušení nějakého zákona moc drahé, tak jej nesmíme zrušit. Jsme si samozřejmě vědomi dopadů našeho rozhodnutí do veřejných rozpočtů. Ale nemůžeme ani zapomínat na „neveřejné“ rozpočty, dopady do životů jednotlivců. Nemůžeme hledět na veřejný rozpočet jako nějak zvlášť chráněnou hodnotu a na druhé straně lhostejně přecházet rozpočet každé rodiny. Všechno v životě něco stojí a někdo to musí zaplatit.

Opozice hrozí, že k Ústavnímu soudu podá stížnost i proti konsolidačnímu balíčku. Vadí jí, že vládní většina prosadila pevný čas hlasování. Další stížnost zřejmě padne i proti rodičovské, která se má zvýšit jen rodičům dětí narozených po 1. lednu. Stížností politiků je tedy celá řada. Neměli by jimi víc šetřit, aby z vás sami nečinili tzv. třetí komoru parlamentu?

Faktem je, že pokud by všichni lidé vymáhali všechna svá práva u soudu, tak by všechny české soudy byly zahlceny a přestaly by fungovat.

Když si totéž, ve vyšší míře, než je obvyklé, řeknou ti, kteří se mohou obracet na Ústavní soud, tak to také bude mít vliv na zatížení Ústavního soudu. Chraň bůh, abych někoho odrazoval od toho, aby k nám své návrhy či stížnosti podával, je to naše práce. Na druhé straně, nejsme v bodě nula a stížností přehlasovaných menšin na schválený zákon včetně předešlé procedury bylo mnoho. Existuje judikatura, jak se na to Ústavní soud dívá.

Nemohu přehlédnout, že přibývá stížností na nedodržování jednacího řádu Sněmovny. Tedy právního nástroje, který mají v rukou sami zákonodárci. Na nedodržování pravidel si stěžují jednou ti a jednou ti druzí, podle toho, kdo je momentálně v menšině.

Ale to je jen povzdech. Myslím, že zákonodárci dobře vědí, kde je zakopaný pes. Jestliže nechtějí se základním nástrojem pro své rokování nic dělat, tak musejí nést důsledky, mimo jiné i prodlužováním projednávání návrhů zákonů. Legislativní proces nekončí v klíčových věcech schválením oběma komorami parlamentu a podpisem prezidenta, tedy akceptací výsledku, ale pokračuje dál. A tak se z Ústavního soudu, aniž bychom o to sami stáli, stává třetí komora parlamentu. Nikdo z toho nemáme radost, konečné řešení věcí se tím oddaluje, ale je to realita.

K Ústavnímu soudu se obrátí možná i soudci, kterým se nelíbí snížení platů. Mají na to podle vás právo?

Jsem pamětníkem, vím, že do zákona o platu představitelů státní moci a soudců se v minulosti zasahovalo mnohokrát, mnohokrát také po podnětu soudců zasahoval Ústavní soud. Není to tak, že by se mohlo všechno, nebo nemohlo nic.

Ústavní soud opakovaně zdůrazňoval, za jakých podmínek se může do platů zasahovat a to, co je na stole, je o tom, jestli ty podmínky byly naplněny. Soudci nemají žádné jiné možnosti vyjednávání o svých platech. Nemají žádnou tripartitu, nemohou stávkovat. Platy jsou stanoveny zákonem. Jestliže si někteří soudci myslí, že zákon je v rozporu s ústavním pořádkem a nerespektuje předešlou judikaturu, tak to mohou napadnout.

Senát odmítl schválit nominaci Pavla Simona do Ústavního soudu. Senátoři mu vyčítali některé jeho aktivity i způsob rozhodování. Překvapilo vás, s jakou podrobností se tím zabývali? Nepřekračuje to míru veřejného zájmu?

Nepřekvapilo. Zdá se, že zájem Senátu postupně roste. Můžeme se bavit o míře, ale celkově to vnímám jako pozitivní věc. Ve srovnání s minulostí, kdy zájem senátorů býval k nominacím do Ústavního soudu vlažný, ačkoliv se jedná o důležité funkce.

Odhaduji, že to tak i zůstane. Senát hraje důležitou roli, dává souhlas prezidentovi k jeho nominacím. Na to, jaké kladou senátoři otázky, můžeme mít různé názory, ale těžko docílíme toho, že bychom je rozdělili do seznamu dovolených a seznamu zakázaných.

Neodrazuje ale toto podrobné zkoumání a hledání „špíny“ potenciální další kandidáty do Ústavního soudu? Hovořil o tom i prezident Petr Pavel nebo šéf jeho panelu odborníků Jan Kysela…

Nevnímám to jako hledání špíny. Ano, můžeme si teoreticky myslet, že se kvůli tomu někdo nebude chtít do nominačního procesu pustit, na druhou stranu od ústavního soudce asi čekáme podstatně větší odolnost než to, že si o sobě bude dva měsíce něco číst v novinách a nebude se mu to vždycky líbit.

Adepti dialog mezi prezidentem a Senátem a veřejnou debatu s tím spojenou musejí umět unést. Skleníkové květinky asi nikdo nehledá. Je to vlastně i test toho, jak by jmenovaní ústavní soudci zvládli skutečný tlak v jiných situacích. Jestli to někoho, kdo má zamčené třinácté komnaty nebo něco nepěkného ve své minulosti, odradí a dovede k tomu, že svou nominaci nepřijme, tak je to jen dobře. Je to pak také filtr, který pomůže, aby kandidáti nebyli problematičtí.

Simonovi senátoři vyčítali, že obchází zákon a podniká, což je soudcům zapovězeno. Měli pravdu?

To nechci komentovat. Důležité je, že všechny okolnosti, které se týkají jak jeho odborné kompetence, tak osobního života, vyšly najevo a diskutovalo se o nich. Jak v Senátu, tak v médiích. Senátoři se rozhodli v tajném hlasování. Není na mně, abych komentoval, jestli pan Pavel Simon koná správně, nebo ne.

Neničí ale tato debata důvěru lidí v justici, když jsou i některá rozhodování soudců zpochybňována v Senátu?

Diskutovat o soudních rozhodnutích je správné. Ostatně kde jinde lze nalézt poznatky o tom, jak soudci zacházejí s právem, jak používají právní normy, jakým způsobem je interpretují, jaké vlastní hodnotové postoje při tom uplatňují?

Odůvodnění soudního rozhodnutí je vizitka práce každého soudce. Soudní rozhodnutí je interpretací práva na konkrétní případ. Že může samo být dále interpretováno, to je běžná věc. Chci proto zdůraznit, že analýza takových textů je velmi náročná a neměla by sklouznout do vytrhávání jednotlivých vět z kontextu bez znalosti posuzovaného případu a jejich laciné dezinterpretace.

Je systém, jakým kandidáty do Ústavního soudu vybírá prezident Pavel, tedy za pomoci panelu odborníků, podle vás správný?

Myslím, že pan prezident si je dobře vědom své ústavní role, a je sympatické, že si nehraje na žádného všeználka, o jménech se radí s řadou lidí a zřídil si na to i odborný panel. Neubírá to nic na jeho konečné odpovědnosti, koho navrhne, ale je to záruka, že nikdo neobsadí Ústavní soud jen ze svého omezeného pohledu. Uplatňuje se víc vlivů, a výsledek tak nebude extrémní. Systémově bych na tomto způsobu neměnil nic.

Je podle vás dnes Ústavní soud dostatečně pestrý?

Je dobré, když je pestrý i každý soudce zvlášť. Každý soudce by měl mít nějaký přesah kromě své kompetence a odbornosti. Pak je také důležité, aby byla pestrost v celku. Ten však ještě hodnotit nelze, soud prochází velkou obměnou. Musíme sledovat, kdo přijde.

Kdo by měl podle vás soud doplnit?

Určitě se nabízí, aby tam byly další právnické profese, jako jsou třeba advokáti. Ale já bych to neomezoval jen na hledání advokátů. Podle mě není vyloučeno, aby se ústavním soudcem stal i nějaký velmi uznávaný státní úředník. Nějaký osvícený byrokrat, který má kompetenci a osobní profil takový, aby mohl být soudcem.

U Ústavního soudu bývali také právníci, kteří měli přesah z úzkého pozitivního práva do právní teorie, filozofie nebo právní sociologie. Věci, které řešíme, často potřebují i takový pohled. V minulosti tuto roli plnil například profesor Pavel Holländer. To byl člověk, který měl tento přesah.

Právní teoretik, právní filozof, právní sociolog. To jsou zaměření, která nemusí být hustě zastoupena, ale jeden či dva by tam měli být. A byli by velmi užiteční právě pro takové ty hodnotové spory. Zvedli by nám ostatním hlavu od těch všudypřítomných paragrafů.

Co bývalý politik? Dříve tam seděli i bývalí ministři spravedlnosti…

Nevylučuji to, ale musel by to být člověk, který kompetenci, odbornost a integritu měl ještě předtím, než se stal politikem, a v politice se základním principům nezpronevěřil. Po nějaké karanténě by se mohl klidně i bývalý politik ústavním soudcem stát.

Není chyba, že si prezident nepřeje, aby ústavní soudci opakovali mandát?

Nejenže to není chyba, ale je to správné. Existují i úvahy o tom, aby se změnila právní úprava a opakování mandátu bylo vyloučeno. Máme příklady z minulosti, kdy někdo byl jmenován na další období, nebo naopak nebyl proto, že mu bylo vytýkáno, jak hlasoval o některých zákonech. Je tu vždy riziko, že soudce, kterému by se blížil konec funkčního období a chtěl by znovu kandidovat, by hlasoval podle toho, co by pokládal za výhodné pro svou další nominaci. Proto si myslím, že je správné, aby soudci byli na Ústavním soudu jen „jednou a dost“.

Ale nezajistilo by jejich pokračování hodnotovou kontinuitu soudu?

Nejsme v bodě nula. Kontinuitu zajišťuje jednak bohaté odborné a informační zázemí Ústavního soudu a jednak fakt, že se nevyměňuje patnáct lidí najednou. Proces trvá několik let. Předávání zkušeností a know-how probíhá.

Daří se vám fungovat na Ústavním soudu jako tým? Nenaráží na sebe v názorech „staří“ soudci s novými?

Někdy možná naráží, ale je to přirozené. Prostředí není ještě ustálené, změna je stále „ve vzduchu“. Někteří soudci jsou před odchodem, jiní budou přicházet. Ústavní soud ale musí soudit stále. Je mou povinností, abych se i za této situace snažil nastavit to prostředí tak, aby se soud nedělil na „mazáky a bažanty“, soudci spolu kooperovali, důvěřovali si a snažili se tvořit tým i v přechodném období, které bude ještě nějakou dobu trvat.