Článek
Milí spoluobčané,
zásadní proměna poměrů v naší zemi mne vynesla koncem roku 1989 až sem, na Pražský hrad. Stalo se to tak náhle, že jsem vlastně ani neměl čas se pořádně zamyslet nad tím, zda na takový úkol stačím. Byl jsem tehdy upřímně přesvědčen, že ho přijímám jen na několik měsíců, do prvních svobodných voleb. Jak patrno, všechno dopadlo jinak: jsem tu, nepočítám-li krátkou přestávku v druhé půli roku 1992, už více než třináct let.
Byl jsem po tu dobu svědkem a přímým účastníkem mnoha převratných dějů, jak v naší zemi, tak v celé Evropě a v celém světě. Považuji to za velký dar osudu, za který mu nikdy nepřestanu být vděčen.
Zrušit všechno jemné předivo občanských institucí a vztahů, které vznikaly po dlouhá desítiletí, všechno zestátnit a podřídit život celé země jednomu politickému centru, je jednoduché. Ale skládat po desítiletích bezčasí všechno znovu k sobě, je nesmírně náročné a trvá to dlouho. Podobně, jako by restaurace starožitného kusu nábytku trvala určitě mnohem déle, než jeho rozkopnutí.
Trpělivost, s níž se naše společnost vyrovnávala se všemi nároky této dramatické doby, nároky, jejichž rozsah asi málokdo z nás dokázal ve vzrušených revolučních dnech předvídat, zasluhuje velký obdiv.
Dobré i chybné kroky, které jsem ve své funkci za tu dlouhou dobu udělal, nechť posoudí jiní, posuďte je vy, jistě se nad nimi zamyslí někdy i historikové. Tím samozřejmě neříkám, že se časem nepokusím i já vydat o svém působení nějaké svědectví. Možná jsem ho veřejnosti dokonce do jisté míry dlužen. Ale chce to čas, rozmysl, zdraví a soustředění. Doufám, že to vše mi bude ještě dopřáno.
Dnes bych rád ze srdce poděkoval vám všem, kteří jste mi důvěřovali, sympatizovali se mnou nebo mne tak či onak podporovali. Bez vaší chápavé náklonnosti bych býval nemohl svou funkci zastávat snad ani pár vteřin. Vaší podpory si vážím o to víc, že jsem se ji nesnažil získat za každou cenu. Mnohdy jsem dokonce zastával zřetelně menšinové stanovisko a vydobyl si tím spíš odpor než uznání. Někdy jsem v takových případech možná chyboval. Rád bych vás ale ujistil o jediném: vždycky jsem se snažil řídit diktátem té instance, na niž jsem skládal svůj slib: totiž diktátem svého nejlepšího vědomí a svědomí.
Všem, které jsem tak či onak zklamal, kteří nesouhlasili s mými činy, nebo kterým jsem byl prostě jen protivný, se upřímně omlouvám a věřím, že mi odpustí.
Dosud se nepodařilo Parlamentu České republiky zvolit mého nástupce. Je to mrzuté, ale není to žádná katastrofa. Prezidentské pravomoce dočasně přecházejí do rukou předsedy vlády a předsedy Poslanecké sněmovny, tedy dvou odpovědných lidí. Věřím, že se prezidenta podaří dříve či později zvolit. Bude stát v čele státu v době snad méně vzrušené, než v jaké jsem byl svou funkcí pověřen já, ale nikoli nezajímavé. Spíš naopak: teprve doba, která nyní nadchází, reálně ukáže, do jaké míry už jsme plnohodnotnou součástí demokratického světa.
Milí spoluobčané,
když jsem 17. července 1992 odstoupil z funkce československého prezidenta, poděkoval jsem mimo jiné i své ženě Olze za to, že tak dlouho stála ve všem při mně. Olga zemřela, já jsem se znovu oženil a má druhá žena Dagmar musela dostát svému postavení za velmi nepříznivých podmínek. Rád bych proto dnes poděkoval i jí za trpělivost, solidaritu a tvořivé přijetí jejího údělu.
Milí přátelé, loučím se s vámi jako váš prezident, zůstávám s vámi jako váš spoluobčan!