Článek
Akce ve Vratislavi pořádá Mezinárodní vyšehradský fond, sídlící v Bratislavě. Nejvíce ho podporují Poláci. Každoročně pořádá festivaly střídavě v Olomouci, Prešově a maďarském Pětikostelí. Vrcholem letošního ve Vratislavi byl koncert na památku Karla Kryla. Ten tam před 15 lety zpíval na festivalu československé kultury, pořádaném již ve svobodnějších poměrech. Z exilu tam tehdy přijeli zpívat i Jaroslav Hutka a Svatopluk Karásek, i z ČSSR se tam dostalo na tři tisíce lidí, mnozí oklamali bdělou StB a pronikli přes hranice lstí nebo přešli přes zelenou čáru.
Byl to tehdy svátek solidarity Poláků s těmi, kteří před listopadovou změnou - a i v Československu to tehdy byly už tisíce - usilovali o svobodu. Již několik let působila v obou státech Čs.-polská solidarita, u nás dnes téměř zapomenutá, v Polsku stále vzpomínaná, ba uctívaná. Na nedělním koncertě ve Vratislavi, na němž se promítaly záběry z festivalu konaného před 15 lety, vystoupili znovu Hutka a Karásek, dále Vladimír Merta, skupina Neřež a další čeští a také polští zpěváci a hudebníci. Byl to opět svátek polsko-československého porozumění.
Podzimní vratislavské akce středoevropské vzájemnosti, rozšířené o Pobaltí, Bělorusko a Ukrajinu, nelze ani vyjmenovat. Jen na třídenní konferenci Společné nalézání dějin se podílelo na 20 institucí ze čtyř visegrádských zemí a z Německa. Souběžná historická konference se věnovala neprobádaným úsekům společných dějin od roku 1956. Promítaly se dokumenty Martina Vadase o lidech postižených poválečnými "přesuny" - například Rusínů z Lesné u Tachova. Josef Platz tu otevřel výstavu svých fotografií, které doprovodily knihu Petra Příhody Ztracené dějiny.
Velmi cenná je výstava na vratislavském rynku - stovka fotografií na větších panelech ke čtyřem vzájemně propojeným tématům - činnosti odpůrců starého režimu ve Vratislavi v roce 1989, boření berlínské zdi, vratislavskému festivalu čs. kultury před 15 lety a čs. sametové revoluci.
Výstava je k Čechům milostivá - srovnání činnosti miliónů Poláků, kteří léta aktivně usilovali o změnu poměrů, s pasivitou čs. občanů, kteří ožili až v roce 1989 a většinou až 17. listopadu, z fotografií nijak neplyne. Před panely se záběry z Prahy a Berlína se tísní místní občané a říkají si, jak je dobře, že i jejich sousedi Češi a Němci byli stateční. Přes národovectví, sympatie k vládě pevné ruky a příliš tradiční pojetí života je polská společnost svobodnější než česká a východoněmecká. Poláci si svobodu vybojovali, Češi a Němci ji dostali většinou jako dar.
Akce k 15. výročí jsou u nás sporadické: Do Olomouce přijede někdejší polský premiér Mazowiecki, v Ostravě i v Praze se bude vzpomínat na činnost studentů. Předseda Senátu Petr Pithart pořádá v předvečer výročí vzpomínkové setkání. Zájem veřejnosti, institucí i státu je ale zjevně menší než v Polsku, dokonce i pokud jde o připomenutí tehdejší činnosti, která přispěla k pádu starého režimu.
Je škoda, že se nepodařilo zorganizovat plánovanou historickou konferenci, kde by vystoupili i lidé z druhé strany - Jan Fojtík, Oskar Krejčí, Miroslav Pavel, Rudolf Hegenbart. Bylo by dobré vědět, jak to viděli oni, co prosazovali. Jednání Ludvíka Zifčáka, který "padl" při demonstraci na Národní třídě, stále není spolehlivě vysvětleno. Zůstanou po něm jen nepravdivé paměti, které v roce 1990 sepsal?
Pořádat tuto konferenci v Senátu, zmítaného politickými stranami, nebyla nejlepší myšlenka. Věci jsou stále živé, "boj" proti komunistům všeho druhu se stále koná, i když u politiků většinou jen z populistických důvodů. Snad někdy příště. A nemusí to být zrovna při výročí, aby se nám o ně politici nepřetahovali, jako tentokrát.
PRÁVO 11. listopadu