Rodina z Ukrajiny došla štěstí v Podkrkonoší

Uvnitř zrekonstruovaného bytu bydlí skoro rok rodina Žmurykových ze Zakarpatí. Obživu našel 34letý umělecký kovář Anton, spolu s manželkou Aňou, 15letou Nasťou a 14letým Nazarem, paradoxně díky ukrajinské válce, v jednom z nejzapadlejších koutů Čech, kam se našinci příliš nehrnou.

Ukrajina znamenala málo kšeftů pro kovářské výrobky pro fajnšmekry i soukromou švadlenu. „Dětem se tady líbí, a to je hlavní. Žádný dopravní ruch, dobří lidé a spousta míst pro rodinné výlety, při nichž v místy civilizací nedotčené přírodě nepotkáte živou duši,“ popisuje ukrajinský pár.

Začátek ale nebyl vůbec jednoduchý. „Necelý rok před válkou, s níž málokdo počítal, jsem přijel do Jívky za prací do místní firmy Gemec. Žena dorazila předloni na tříměsíční vízum pracovat do zdejší textilní dílny. Těsně před jejím odjezdem vypukla válka,“ vzpomíná Anton.

Rozhodnutí padlo okamžitě. Cílem bylo dostat děti ze zakarpatského městečka, kde Žmurykovi bydleli v domě rodičů, do Jívky. „Tchyně děcka okamžitě sbalila a přivezla na ukrajinsko-slovenský přechod, kde přešla v nekonečné frontě hranici a padla nám se slzami v očích do náruče. Firma pronajala byt, který jsme s pomocí přátel opravili,“ pokračuje Anton.

Děti, ačkoliv neznaly slovo česky, musely do školy v sousedních Radvanicích. „První den šly s pláčem. Zakrátko odcházely se smíchem. To nejtěžší bylo za námi,“ doplnila Aňa.

Tolik obyčejného lidského štěstí, jež mohou ocenit jenom lidé, kteří možná unikli smrti, Žmurykovi nečekali. „Žijeme hlavně dětmi. Potěšilo nás, když děti, které na Ukrajině nijak zvlášť neprospívaly, se zakrátko zařadily mezi premianty. A to jim učitelé v české škole nenadržují. Jenom dokázali zprvu zohlednit věci, které děcka nemohla umět a vědět,“ popisují rodiče.

„Školství na Ukrajině zdaleka nedosahuje kvalit českého. Tvrdá disciplína ještě z dob Makarenka ve výuce převažuje,“ tvrdí. „Mysleli jsme, že pro děti to bude těžké, ale těžší to bylo spíš pro nás. Když jsme žádali o práci, raději jsme se neptali na plat, aby nás vzali, a nemysleli, že jenom natahujeme ruce,“ říkají.

O návratu na Ukrajinu Žmurykovi uvažují nejdříve, až děti v Česku dostudují. „Rozhodnout musí Anton. Muž je hlava rodiny,“ říká Aňa. Nasťa s Nazarem, jež mluví plynně česky s mírným přízvukem, mají o budoucnosti jasno.

„My bychom odsud nešli, a kdybychom museli, tak bychom se vrátili. Je to tady jiné, lepší. Škola nás začala bavit. Výuka je mnohem zajímavější,“ kvitovaly obě děti výklad učiva ve venkovské devítiletce. „A na Ukrajině ještě dlouho nebude klid,“ shodla se věřící rodina s odkazem na citát z evangelia sv. Lukáše: „Mnozí z vás budou zabiti.“

Válku rozpoutanou Ruskem Žmurykovi odvodili z historické zkušenosti. „Imperiální Rusko musí stále bojovat,“ říkají. Otázka, na niž je těžká odpověď, proč svalnatý Anton nesbalí US tornu a nejde s kalašnikovem přes rameno pomoct krajanům, byla ukrajinskou rodinou z podkrkonošské Jívky, předem zodpovězená.

„Řídíme se desaterem Božích přikázání s důrazem na páté: Nezabiješ. A tomu bychom se nevyhnuli,“ míní.