Článek
NSS se na ÚS obrátil v případu cizinky, která žalovala ministerstvo vnitra pro nečinnost v řízení o povolení přechodného pobytu v ČR. Žádost podala v roce 2016. Když rozhodnutí stále nepřicházelo, podala žalobu k Městskému soudu v Praze. Ten ale žalobu odmítl jako opožděnou. Podle názoru NSS tím justice odepřela ženě efektivní ochranu.
Soudci ÚS ale zdůraznili, že lhůty tvoří nedílnou součást práva a jsou obsaženy ve většině předpisů. „Lhůta sama o sobě ani nemůže být neústavní. Prostřednictvím lhůty nedochází k odepření soudní ochrany, nýbrž pouze ke stanovení podmínky, za nichž se jí lze domoci. Nejde přitom o podmínku pro kohokoli a priori nedosažitelnou,“ upozornila Tomková.
„Smyslem lhůty je omezení neurčitosti v uplatňování práv a tento smysl naplňuje i napadené ustanovení. Je pojistkou, že se po mnoha letech nebudou vést soudní spory ohledně údajné nečinnosti v řízení, o kterém nejsou k dispozici žádné záznamy či které ani nikdy neexistovalo a šlo třeba jen o výmysl či chybu žalobce,“ vysvětlila Tomková.
Ústavní soud zamítl návrh na zrušení hranice škody u trestných činů
Plénum připustilo, že ojediněle mohou nastat situace, kdy bude obtížné určit počátek roční lhůty. „To je však potřeba řešit individuálně, nikoli zrušením zákona, který obecně ústavněprávními deficity netrpí. Zákon je ostatně účinný již bezmála dvě desetiletí, aniž by působil interpretační obtíže.
Případy zmeškání lhůty pro podání nečinnostní žaloby se ÚS zabýval jen zcela výjimečně, stěží tak lze nyní konstatovat neústavnost napadeného ustanovení pro jeho neurčitost, „absurdnost“ a jiné tak zásadní nedostatky, které v něm NSS po cca dvaceti letech náhle spatřil,“ dodala Tomková.