Článek
Slavnostní večer by se podle vás měl odehrát bez politických projevů na jakékoliv úrovni. Co bude tedy jeho základem?
V roce 1945 a 1990 Plzeň zažila ty úplně nejlepší oslavy svobody, které tam kdy vůbec byly. Ta euforie se už nedá logicky zopakovat. Nicméně právě rok 90 byl pro nás takovým předobrazem a inspirací. Jinými slovy – chceme letošní večer také alespoň trochu uvést do pohodového chaosu, i když řízeného. Celý kulturní program jsme s Michalem Cabanem pojali jako jednu velkou veselici – tancovačku. A jejím středobodem budou jen a jen veteráni a běžní lidé, kteří přijdou.
Veteránům budou hrát Melody Makers s Ondřejem Havelkou. Co dalšího chystáte?
Na Náměstí Svobody budou postavena tři pódia. Hlavní bude situováno od kostela směrem k tzv. Meeting pointu, druhé bude po pravé ruce, když stojíte čelem k radnici a vlevo bude kino. Tam by se měly po celou dobu promítat dobové archivní materiály nejen o Plzni, ale také o osvobozování celých západních Čech americkou armádou. Tento 11 let starý film se jmenuje Američané v Čechách. Dále se bude promítat třináctiminutový snímek od režiséra Boudníka, v němž budou výpovědi jednotlivých veteránů a pamětníků.
Jaké kapely ještě vystoupí?
Na menším pódiu u radnice bude hrát skupina Domažličanka. Dechovka k roku 1945 neodmyslitelně patří a druhým důvodem, proč jsme ji zařadili do programu, bylo, že jsme chtěli tento večer věnovat všem generacím. Tu posléze nahradí skupina Taxmeni, kterou ocení příznivci military folku a country. Na Melody Makers naváže velmi energická kapela Mydy Rabycad, což je elektronický swing. Všechny skupiny se budou zároveň s kinem tak trochu překrývat a možná se i zvukově trochu rušit. To nám ale vůbec nevadí, ba naopak. Všechno je koncipováno „na pohodu“.
Každý národ na světě má svojí kroniku. A její jednotlivé kapitoly nejsou jen o selhání
Co považujete na podobných oslavách významných dějinných událostí za sympatické?
To, že se na historii nezapomíná. Že základní dějinné události, které formovaly dobu, neupadají do zapomnění. Sympatické je to, že si je lidé chtějí dobrovolně připomínat. Nesympatické mně přijde hlavně letošní vojenská přehlídka ruské armády na Rudém náměstí, které se v kontextu s ruskou agresí na Ukrajině a anexí Krymu dostává úplně jiný obsah než připomenutí vojáků, kteří padli v boji proti nacismu.
O roku stráveném na vojně jste řekl, že patří mezi nejodpornější roky vašeho života. Přitom jste dnes poměrně zapáleným fanouškem vojenských přehlídek...
To lze pochopit snadno. Jde o hodnoty. A obsah tohoto pojmu pak vytváří zcela propastný rozdíl mezi bolševickou a demokratickou armádou. Jinak – promiňte – ale to, že jsem v minulosti organizoval celkem tři historické vojenské přehlídky, není jakýmsi přiblblým fanouškovstvím, ale projevem hluboké úcty a respektu vůči všem těm desítkám miliónů mrtvých, které si druhá světová válka vyžádala.
Několikrát jste se vyjadřoval k chabému českému vlastenectví. Proč jsme podle vás národem, který se dokáže vybičovat maximálně během sportovních mistrovství a olympiád?
Protože jsme národem, který nezná svoji historii. Protože pak jsme těmi, kteří tak díky tomu nejsou schopni ji – a ani sebe – v souvislostech chápat. Každý národ na světě má svojí kroniku. A její jednotlivé kapitoly nejsou jen o selhání, jak si rádi někdy – a naprosto nesmyslně – přisvojujeme v podobě chybějící národní hrdosti. To pak vede většinu k tomu, že jediné, co národu zdvihne hlavu, je hokejový nebo fotbalový turnaj. Samozřejmě že jen ten vítězný. Jenže naše dějiny, a zvláště pak dějiny 20. století, jsou i o obdobích, činech a lidech, na které můžeme být jen a jen hrdí. Takže neznalost, a z toho plynoucí nezájem, je tou úhlavní příčinou, která některé lidi vede k tomu, že sami sobě a všem okolo poraženecky kálejí na hlavu.
Jak vnímáte nedávnou zkušenost, kdy naším územím projel americký konvoj?
Ukázalo se, že Česká republika není a nebude ruskou gubernií. Že jsme součástí západních demokratických hodnot a ne těch autoritářských v podobě báťušky Putina.