Rezervy ve školství? Drahá učiliště s chabými výsledky

„Na středních školách u nás obsluhuje jeden učitel deset studentů. V průměru OECD mají 15 studentů na učitele. Přemýšlejme o tom, protože tyto parametry v tom velkém systému hrají významnou ekonomickou roli,“ řekl před nedávnem ministr školství Mikuláš Bek (STAN).

Mezinárodní srovnání jsou ošemetná, ale i podle Bekova poradce Karla Garguláka ze společnosti PAQ Research je zjevné, že statistiku ovlivňují česká poloprázdná učiliště.

„Naplněnost oborů je tam menší, třídy jsou menší a moc to nedává smysl. Víme, že 40 procent absolventů učňovských oborů nepracuje ve vystudovaném oboru. To je hrubá neshoda. A k tomu máme obory, které přímo produkují nezaměstnané, jako jsou kadeřníci, prodavači,“ řekl Právu.

Podle něj se jedná o 10 až 15 procent učňů v daných oborech, kteří skončí po škole na úřadech práce. „Takhle to přece být nemá. Nedává smysl mít absolventy, které trh práce vůbec nechce,“ dodal Gargulák s tím, že desetina učňů školu ani nedodělá.

Ani programový ředitel organizace pro informace ve vzdělání EDUin Miroslav Hřebecký nevidí ve vydržování některých učilišť valný smysl. „Máte tam čtyři lakýrníky, kterým se věnuje mistr odborné výchovy. Pak je tam někdo na matiku, a aby to bylo trochu ekonomické, tak se lakýrníci na matiku sloučí s osmi instalatéry, tak už jich je aspoň 12. Ale pořád je to poloprázdné,“ popsal Právu.

Kolik peněz se za financování zbytečných učňovských programů utrácí, není známo. Podle Garguláka se dosud nikdo podrobným rozborem nezabýval. Jisté je, že jsou dražší než všeobecně vzdělávací programy na gymnáziích a lyceích. Podle některých propočtů až trojnásobně.

Mezinárodní statistiky uvádějí, že na odborné vzdělávání odvádí české ministerstvo školství 17 procent svého rozpočtu, přičemž průměr zemí OECD činí deset. Na všeobecné vzdělávání v Česku stačí šest procent, zatímco průměr OECD je 11 procent.

O zaměření středních škol rozhodují kraje, které jsou jejich nejčastějším zřizovatelem. A ministerstvo školství má jen omezené nástroje na to, aby situaci v jednotlivých krajích ovlivňovalo.

Resort nyní upravuje dlouhodobé plány rozvoje sítě středních škol ve prospěch všeobecného vzdělávání, nicméně počítá se s tím, že rozhodující slovo budou mít i nadále krajské rady.

Ty by se sice měly řídit podle regionálních potřeb trhu práce, avšak podle odborníků se s poptávkou často míjejí, protože vedení krajů nepracuje s vhodnými analýzami.

„Donutit kraje ke změně je problém. Jejich argumentace je pořád stejná. Řeknou vám: ‚A kdo nám bude opravovat střechy?‘ Odpovíte, že tyto děti jim na střechy nepolezou, i když jim ten výuční list dají. Polezou tam maximálně dva z pěti. Je to tak, ale jede se dál,“ přiblížil Hřebecký.

Gargulák mu dal za pravdu. „Řemeslníků v některých odvětvích je nedostatek, ale těžko můžete člověka v patnácti letech lámat, aby se specializoval na úzký obor. To pak za něj zaplatíte rok studia, ale on to zabalí a začne znovu a jinde. Takže vyhodíte několik desítek tisíc korun oknem. Je to strašně neekonomické, neefektivní,“ uvedl.

Naději vidí odborníci v kompletní reformě středoškolského vzdělávání, která by kromě jiného měla zrušit řadu oborů, jež nemají perspektivu. Oborů je kolem 280 a mnohé už zastaraly. Navíc se předpokládá, že spousta profesí bude v brzké době s rozvojem nových technologií zanikat, jiné budou vznikat. Proto je právě potřeba zaměřit se více na všeobecné vzdělávání dětí. I tyto faktory by měl podle Garguláka stát zohledňovat a připravit se na rekvalifikace dospělých.

„V kontextu proměn globálního trhu práce, automatizace, budou tady tisíce nezaměstnaných plně kvalifikovaných ve věku 30+. Určitě se tu budou rušit celé fabriky. Trendy už tady jsou. Poptávka bude jinde, ale školy, kraje, firmy na to nejsou připraveny,“ řekl.

Pokud by tedy reforma učňovského vzdělávání měla přinést úspory, měly by se podle něj využít na celoživotní vzdělávání. I kdyby rekvalifikace dospělého trvala rok, vyjde to lépe než tříletý obor pro absolventy základních škol s nejistotou jejich uplatnění, míní Gargulák.

Pomohl by prý také tzv. duální model vzdělávání po vzoru německy mluvících zemí, kde odborné školství financují z významné části samotné firmy.

„Tady kraje platí ohromné prostředky na výbavu škol, ačkoli nemohou držet krok s firmami. V Rakousku ale za odbornou přípravu platí zaměstnavatel a nese za to odpovědnost. Školy mají na starost teoretickou část,“ poznamenal Gargulák.