Reich: Nechápu, proč se bojíme použít staré léky na nové nemoci

Mně kvůli tomu pořád někdo vyčítavě píše, že propaguji nějaký zázračný lék. Zázračný lék neexistuje v medicíně u ničeho. To je nesmysl. Já neagituju, že se ivermektin má používat, já jenom říkám, že tu je dostatečně silný signál, abychom se jím zabývali a měli bychom ho poskytnout a zpřístupnit těm lékařům, kteří ho chtějí podávat – hlavně praktikům.

Ivermektin je strašně zajímavý preparát. Já jsem se s ním po pravdě moc nesetkal, dokud nebyl covid. Jde o antiparazitikum, které se používá od nějakých 80. let. Léčily se s ním miliardy lidí, odhaduje se, že ročně to užívají desítky milionů lidí, převážně v Africe. Když máte preparát, který je užívaný takhle strašně moc a takhle dlouhou dobu, tak sledování toho preparátu po uvedení na trh je dostatečně robustní na to, aby odhalilo nějaké skryté závažné vedlejší účinky. Žádné se nenašly.

Jenomže tady začali lidé, například inciativa Sníh, strašit tím, že jako vedlejší účinek se může projevit neurotoxicita. Když se člověk podívá do odborných pramenů, tak se jedná asi o 46 případů, kdy se vyskytla těžká neurotoxicita u pacientů, kteří používali ivermektin. Jenže když se na to odborníci podívali, tak vyselektovali 28 případů, kde to bylo prokazatelné, a dál je zkoumali. A přišli na to, že u všech těch případů byly společné dvě věci: zaprvé infekce vlasovcem očním a kožním a zadruhé, že ti lidé měli nějakou genetickou variantu, která s tím asi souvisí.

Takže na jedné straně tu miliony lidí desítky a desítky let používají ivermektin bez problémů a na straně druhé tady někdo straší lidi na základě 28 případů neurotoxicity u tzv. koinfekce vlasovcem kožním a očním. Současně ale apeluji na všechny laiky, aby si sami ivermektin neordinovali a už vůbec, aby ho baštili z nějaké pasty pro koně.

Lékaři, kteří jsou ve vedoucích pozicích, mají z nějakého důvodu větší důvěru v nové preparáty než v takzvaný „repurposing“. Tak se říká situaci, kdy někdo přijde a řekne: „Hele, zjistil jsem, že tady ten starý lék, co používáme desítky let, funguje nejen na nemoci A, B, C, ale i na nemoci X a Y“.

Z nějakého důvodu jsou k tomu lidé skeptičtější a to podle mě hraje roli i u ivermektinu. Když přijedete za nějakou primářkou nebo primářem a řeknete jim, že tu máte nový preparát za mnoho milionů a jedna dávka stojí padesát tisíc, nebo tady máte staré antiparazitikum, tak bude reagovat spíš tímto způsobem.

To je velice správná otázka. Já jsem se hydroxichlorochinem zas až tak do hloubky nezabýval, ale z toho, co vím, tak tam ty randomizované dvojitě zaslepené placebem kontrolované studie skutečně nejsou – anebo jsou, ale neprokázaly efekt.

Ivermektin má asi šest sedm randomizovaných dvojitě zaslepených a placebem kontrolovaných studií. Jasně, nejsou nějakým způsobem brutálně robustní, ale přesto dochází ke statisticky signifikantním výsledkům. To není o počtu účastníků studie. Biostatistik vám spočítá, kolik musíte nabrat pacientů, abyste mohl dojít ke statisticky signifikantnímu závěru.

U ivermektinu ty studie prostě jsou. Neumím si vysvětlit, proč celá řada mých kolegů tyhle studie ignoruje s tím, že byly malé, a radši mává jednou, byť robustní, studií z Kolumbie, kde zjišťovali stav pacienta po telefonu, a vedli ji lidi, kteří byli ve střetu zájmů, protože dostávali platby od výrobců vakcín. Nevím, jak si to mám vysvětlit, nechápu to.

To, že se něco otiskne v kvalitním časopise, ještě neznamená, že to je jediná pravda. Jediné, na čem záleží, jsou argumenty a kvalita dat. Když jste profesionál, tak je vám úplně jedno, co bylo kde otisknuté. Podíváte se na tu publikaci a pak si ji vyhodnotíte.

Medicína není exaktní věda, pouze se o exaktní vědu opírá. Přes dva tisíce let nám lékařům trvalo, než jsme konečně definitivně pochopili, že pouštění žilou nemá smysl. Každý zkušený klinik má ke všemu absolutní míru pokory, protože ví, že se za sto nebo za tisíc let může ukázat, že něco dělal úplně špatně.

Takže mně se nelíbí, když tu někdo kádruje lékaře, jestli podávají, nebo nepodávají ivermektin. Pan primář Michal Rezek a další, kteří ivermektin podávají, mají moji podporu a ti, kteří ho nepodávají, ji mají také. Pokud si někdo nastuduje informace o ivermektinu a dospěje k závěru, že to podávat nebude, tak prostě moji podporu má. V žádném případě se ale nemá dít to, že nějaký pacient na vás tlačí, abyste mu něco podal nebo nepodal.

Ne, myslím si, že ne. Já být ministrem zdravotnictví, tak první věc, co bych udělal na začátku epidemie, je, že bych si ustanovil tým lidí, který by sledoval odbornou literaturu. Na podzim bych tím pádem věděl o ivermektinu a snažil bych se domluvit s fakultními nemocnicemi, abychom udělali multicentrickou randomizovanou, placebem kontrolovanou studii v naší republice a zjistili, jestli na tom něco je, nebo není.

Pozor, oni napsali, že to nedoporučují používat mimo klinické studie, což není to samé, jako kdyby napsali, že to nedoporučují vůbec. Jinými slovy EMA říká:

„Pokud to chcete, milí lékaři, používat, tak to klidně po­užívejte, ale používejte to v rámci studie, která povede k tomu, že se prokáže či neprokáže, zda to funguje či nefunguje.“ Proto jsem mluvil o tom, že kdybych byl ministr zdravotnictví, tak už jsem na podzim začal organizovat multicentrickou studii a nemusel bych čekat na prohlášení EMA.