Psycholog: Okolí by nemělo přeživší masakru nutit, aby o svých zážitcích mluvili

Masakr na filozofické fakultě za sebou nechal mnoho zraněných a svědků, kteří budou muset v následujících týdnech celou událost psychicky zpracovat. Jakou pomoc by tito lidé měli dostat?

I lidé, kterým se přímo nic fyzického nestalo, ale byli přítomní a přímo ohroženi na životě, budou těžce traumatizovaní. Bude to velká skupina lidí, která bude potřebovat psychologickou pomoc. Pomoc budou potřebovat i ti, kteří o někoho přišli, nebo blízcí těch, kteří byli zraněni.

Když je někdo fyzicky zraněný, tak potřebuje urgentní zdravotnickou péči, ošetřit a stabilizovat. A pak přijdeme na řadu my, krizová centra, psychologické ambulance, psychiatři. Na šokové situace lidé reagují různě. Někdo se zhroutí hned, je zmatený, má velkou úzkost. Ten bude zřejmě ošetřený hned. I v nemocnici by mu mohli vytvořit psychiatrické konsilium, pošlou za ním psychologa a podobně. Ale velkou úlohu mají blízcí, rodina, partneři atd.

Pak je ale druhá skupina lidí, která reaguje se zpožděním. Teď sice utrpěla trauma, ale projeví se později. I já sám v nepříjemné situaci reaguji racionálně a „dojde mi to“ později. Emočně se zpožděním reaguje spousta lidí. Je důležité, aby se tito lidé nestyděli a nebáli, dali tomu pozornost a případně vyhledali odbornou pomoc.

Jak poznat, že má člověk trauma? Kdy je namístě, aby okolí zareagovalo?

Akutní stres, to je to, co se dělo lidem včera nebo dneska. Jsou to velké emoce, obrovská úzkost, ale i vztek, napětí, silné nepříjemné emoce. Někteří lidé se nedokáží v těchto stavech rozhodovat, často mají problémy se spaním, trpí zažívacími problémy, bušením srdce. Blíží se to panické atace.

Po čase může přetrvávat porucha nálady. Zvýšená míra úzkosti, smutek a depresivní stavy, které nemusejí být jen reakcí na ztrátu blízkého nebo zranění, mohou být vyvolané jen „otřesem“ z celé situace. Často se vyskytují problémy se spánkem, s jídlem, nechutenství, zvracení, průjmy. Stres se často promítá do zažívacího ústrojí.

Projevuje se to však i nepozorností, špatným soustředěním, podrážděností, kolísáním nálad. Rozhození může přetrvávat řadu dní. Ne každý však musí vyhledat pomoc psychologa. Když má člověk dobře fungující zázemí a není vyčerpaný z toho, že nemůže spát, tak je čas milosrdný. Pokud člověk o někoho nepřišel, nebo jeho blízký nezápasí o život a má klidné zázemí, kde se cítí dobře, tak by to mělo odeznít. Ten, kdo se však nedokáže několik dní vyspat, tak by měl vyhledat odbornou pomoc.

Je správné, aby lidé, kteří hrůzu na fakultě prožili, o svých zážitcích s okolím mluvili, nebo si tím vrací nepříjemné vzpomínky?

Je důležité, aby lidé o tom měli s kým mluvit ve chvíli, kdy o tom chtějí mluvit. Jejich blízcí by je k tomu neměli tlačit. Je tam riziko retraumatizace. Lidé při vyprávění mohou znovu prožívat všechny ty těžké pocity, strach a hrůzu. Na to je potřeba mít bezpečný prostor a klid.

Nechal bych rozhodnutí na něm, nabídl bych mu, že ho vyslechnu. Lidé by si neměli sami v sobě takové věci nosit a být na to sami. Měli by mít možnost aspoň někdy a někde to s někým sdílet.

Ještě je však riziko, že když o tom ten člověk začne mluvit, tak mu vyděšené okolí řekne, že to nechce poslouchat. To je pak také nepříjemná situace. Je dobré se domluvit, jestli je na to vhodný čas a klidný prostor. Aby to ten člověk mohl vyprávět. Je v pořádku, když se u toho i rozpláče. Ale je důležité, aby se u toho vyprávění cítil bezpečně.

Mohou se u přeživších a svědků objevit pocity viny, že neučinili v té chvíli víc?

Ano, mohou, určitě. Jsou lidé, kteří mají sklony se obviňovat. Lidská psychika funguje různě. A dokonce se může objevit i obviňování blízkých, kteří na místě byli, že tam šli. Strach o blízké, kteří jsou ohrožení, se někdy promění i v naštvanost. Dřív se stávalo, že když se dítě dostalo do krizové situace, tak mu rodič ještě dal na zadek a zlobil se na něj. To je však samozřejmě špatný způsob ventilování strachu.

Prožívají lidé situaci hůř kvůli tomu, že jsou Vánoce? A mohl to být i záměr vraha?

To jsou domněnky. V informacích, proč to ten člověk udělal, nejsem dál než vy. Opravdu to nevím. Víc by možná mohl vědět nějaký policejní psycholog, který se věnuje masovým vrahům. Ale asi každého napadne, že to nemusí být náhoda, že to udělal v předvánočním čase. Z toho, co se zatím ví, to vypadá, že to byl plánovaný čin. Že to nebylo zkratkovité jednání.

Kdy je podle vás pro studenty a učitele z hlediska psychiky bezpečné se do budovy filozofické fakulty vrátit?

Budou tam dlouho stopy, zřejmě tam budou díry ve zdi po střelbě, může tam být poničená omítka i krev. Asi to bude složité. Škola by si na to měla vzít nějakého poradce, který se dobře v takových krizových situacích orientuje. Podle mě by bylo dobré uspořádat pro studenty aktivity, kde by byla možnost to zpracovat. Rituály, zapalování svíček, pietní akce. To jsou věci, které nám pomáhají se s tím vyrovnat a nějak to v sobě uložit, někam, kde to v nás asi nějakou dobu bude, ale nebude nás to ohrožovat. Škola s tím musí pracovat. Myslím, že i sami studenti nějaké pietní akce vymyslí.

A bude možné se do budovy vrátit, aniž by se ve studentech znovu vyvolaly děsivé zážitky?

Když to řeknu ošklivě, ten dům by se měl nejdříve uklidit. Nevím, jestli se dají skrýt všechny stopy, nevím, co všechno se tam při střelbě poničilo. Je možné, že někde něco zůstane a vznikne u toho pieta. Není dobré se tvářit, že se to nestalo, ale není také dobré si každou vteřinu připomínat, co se tu stalo a kdo tu umřel.

Jak pomoci lidem, kteří při útoku přišli o své dítě nebo blízkého člověka?

Asi je dobré se zeptat, co by pro ně člověk mohl udělat a být s nimi a držet s nimi smutek. V naší zemi obtížně zacházíme s tématem smrti. Ubývá pohřbů a loučení se s mrtvými. Máme tendenci se tomu vyhýbat. Je vhodné takové lidi neobtěžovat naší vlastní potřebou pomáhat, vyjádřit jim soustrast, velkou lítost a nabídnout pomoc. Je to strašná tragédie. Lidé na to reagují různě. Je potřeba odhadnout, co by ty konkrétní lidi mohlo podpořit.