Psycholog: Digitální závislost se netýká jen dětí

Umíte si představit, že byste byl týden bez telefonu a bez internetu?

Naprosto bez problémů. Ne­jsem si jistý, jestli by to dokázalo skousnout moje okolí, spolupracovnice by asi nebyly rády, ale já si to představit dovedu. Najdu si jinou zábavu.

Až 440 tisíc lidí by s tím ale mělo v Česku problém. Zpráva o digitálních závislostech odhaduje, že až tolik osob nadměrně tráví čas na internetu a je ohroženo vznikem závislosti. Přiznám se, že mi to na skoro 11milionovou zemi přišlo docela málo.

Četl jsem tu zprávu, mají to vydefinované na základě škály nadměrného používání internetu, kterou jsem někdy před deseti lety vyvinul, takže jsem potěšen, že ji použili. Ta škála měří nadměrné užívání internetu pro zábavu, nikoliv k práci…

No ale dá se to oddělit? Není problém závislosti na technologiích právě v tom, že jsme jim vystavováni prakticky nepřetržitě?

Proto se domnívám, že s tím nejde bojovat. Recepty typu „dejte si digitální detox“ příliš nefungují. Dávat si přestávky k ničemu nevede, protože technologie potřebujeme nezbytně všichni.

Je důležité už u dětí budovat schopnost umět je odložit a soustředit se, když je to potřeba, anebo si zkrátka najít jinou hodnotnou zábavu. Snažit se nebýt tím obklopený bez vlastní aktivity, ale umět v tom digitálním prostředí takříkajíc plavat, stejně jako se učíme plavat ve vodě už od školních let. To je důležité.

Veřejnost, i ta odborná, se často zaměřuje na děti, protože má pocit, že ty se v digitálním prostředí utopí, ale je to hledění do vlastního stínu. Děti s tím nemají větší problémy než my dospělí. Ve skutečnosti jsme v tom my dospělí nebo senioři úplně stejnými nováčky a plaveme v tom úplně stejně.

Co to vlastně je digitální závislost? Jak člověk pozná, že má problém?

Člověk musí mít sníženou kontrolu nad používáním, kde se zohledňuje, jak moc, jak často médium používá, ale také kdy a v jakém kontextu. To je stejné jako u látkových závislostí.

Dalším kritériem je, že hraní počítačových her, užívání sociálních sítí anebo pornografie mají pro něj vyšší prioritu než jiné věci. A tím myslím i než základní věci pro každodenní fungování, jako je hygiena, spánek nebo třeba jídlo.

Současně to musí vést k negativním důsledkům, ať jsou to sociální problémy, kdy se hádáte s blízkými nebo se od ostatních naopak izolujete, máte špatné výsledky ve škole a práci, nebo intrapsychické obtíže, jako jsou úzkosti, deprese a podobně. Musí vám ta aktivita ruinovat život.

Další podmínkou je, že v dané činnosti pokračujete, i když víte, že vám to ničí život, ale nemůžete si pomoct, padáte do toho znovu a znovu. A co je nejdůležitější, tento stav musí trvat aspoň dvanáct měsíců. Není to nějaká dočasná epizoda, ale dlouhodobá záležitost v životě člověka.

Takže rozdíl mezi závislostí a běžným každodenním surfováním na internetu nebo hraním her je hlavně v tom, že vám to začne ničit život na všech frontách.

Ano. Musí to mít výrazné dopady, musí tam být ztráta kontroly a musí to trvat dlouho, pokud to mám úplně zjednodušit.

Ve výzkumech se hodně operuje s pojmem „nadměrné užívání“. Podle některých se za moc považují víc než čtyři hodiny na internetu nebo hraní her v kuse ve volném čase. Souhlasíte?

Čas není sám o sobě kritériem. Podobně jako u závislých na alkoholu není důležité množství vypitého alkoholu, protože někomu stačí málo, někdo potřebuje víc. Říkala jste, že vám přijde 400 tisíc lidí nadměrně užívajících internet málo. Škála, ze které odhad vychází, neměří závislost z dlouhodobého hlediska, ale v jednom bodě, neptali jsme se lidí po dvanácti měsících, jestli se situace změnila.

Takže u některých to nemusel být dlouhodobý problém, čímž se dostáváme na nižší číslo. Část lidí s tím navíc sice má problém, ale není tak výrazný a nemusí vyhledat odbornou pomoc. Stejné je to u řady kuřáků nebo lidí, co pijí alkohol.

Postupně bychom se dostali pod jedno procento lidí, kteří mají skutečně problém se závislostí, což jsou v Česku nižší desítky tisíc lidí. Setkáváme se s tím i my při vlastním výzkumu, kdy hledáme osoby, které se kvůli zmiňovaným problémům léčí, abychom s nimi udělali rozhovory, ale máme s tím obrovský problém. Ti lidé prostě v léčebnách nejsou.

To ale nemusí znamenat, že nejsou vůbec. Možná jen nevyhledali pomoc.

Ano. Je možné, že tam nejsou i proto, že mají často specifické osobní charakteristiky, něco jako sociální úzkost, takže jim dělá problém zvednout telefon a objednat se někam.

Častěji dovede nějakého teenagera za ucho maminka a většinou to skončí jednou konzultací, léčba ani nepokračuje. Tím chci říct, že takoví lidé jsou, ale není to epidemie. Občas slýcháme, že covid otevřel Pandořinu skříňku u závislostí, ale není to tak. Není to takový problém, jak se mnohdy tvrdí.

Lidí, kteří mají úzkosti, deprese nebo různé poruchy chování, ale přibývá. To přece s izolací během covidu a zčásti i užíváním technologií může souviset, nebo ne?

Souvisí. Digitální závislosti ale zpravidla vznikají jako zvládací strategie pro jiné sociální nebo duševní obtíže. Často se to stává teenagerům. Atraktivita digitálního prostředí je v tom, že se tam může kdokoliv a jakkoliv zabavit, najde si tam něco, díky čemu může na problémy zapomenout a rozveselit se.

Je to dobrý sluha, ale zlý pán. U někoho může vzniknout sekundární problém s nadměrným užíváním, na které si zvykne. Neznamená to ale, že všichni, kteří takto užívají internet, by se měli hned léčit. Spíš je důležité zaměřit se na původní problémy, které tam byly, ať už úzkosti, deprese, nebo cokoliv jiného.

Dopamin. Pro závislosti klíčová látka. Když si dáte nikotin, alkohol, začne se vyplavovat do mozku, přichází pocit uspokojení. Při brouzdání po internetu nebo hraní her ale nic nekonzumujete, nemáte pro dopamin žádný vnější spouštěč. Tak odkud se ten pocit spokojenosti bere?

To je na celou přednášku a je to hrozně zajímavé. U počítačových her je to spojeno se základními mechanismy učení – odměnou a trestem. Počítačové hry jsou mimořádně populární v tom, že dokážou balancovat obtížnost s úspěchem. Hrajete hru a ta se postupně s tím, jak se učíte, stává složitější, což vytváří pocit určitého mistrovství, a to už je slastný pocit, který rozeznívá oblasti mozku produkující dopamin.

Anebo když hrajete hru a podaří se vám kritický útok, objeví se silnější zvuk nebo grafika – a to má opět uspokojující charakter. Nebo dokonce prohráváte, souboj na konci úrovně těsně prohrajete, a to ve vás vytváří silnější motivaci se do hry znovu vrátit a zkusit to.

Je to, jako když dostanete ve škole jedna minus, můžete být naštvaná, ale jste motivovaná snažit se víc, než když dostanete čtyřku, protože ta je od absolutního úspěchu příliš daleko. Ale pokud to ve vás vytvoří iluzi, že je úspěch na dosah, dáte do toho víc času a energie a všechny tyto mechanismy jdou přes dopamin.

U používání sociálních sítí ten dopaminový mechanismus není zdaleka tak jasný a také se spíše ukazuje, že jako závislost se jedná spíše o mýtus.

Jak velký problém vidíte v nadměrném trávení času na internetu nebo hraní u školáků? Zpráva o závislostech uvádí, že ve školním roce 2021/22 řešilo problém s digitální závislostí na hazardním hraní přes 2700 dětí. Nejčastěji na druhém stupni ZŠ nebo nižších třídách víceletých gymnázií.

U školáků a teenagerů do 19 let je to problém větší než v jiných věkových skupinách, což platí i pro jiné závislosti. Na druhou stranu ale u lidí, kteří v 17 letech vypadali jako závislí na digitálních médiích, vidíme, že ve dvaadvaceti už problém nemají. Je to způsobeno dozráváním mozku. Ve většině případů dané chování po čase přirozeně vymizí.

Jakou roli v tom hrají rodiče?

Menší, než by se chtělo říct. Je velmi těžké rodičům doporučovat, co mají dělat. Všechno by se mělo šít na míru konkrétnímu dítěti. Ukazuje se, že to nejlepší, co mohou udělat, je mít dobrý vztah s dítětem a nečekat, že žádné problémy nebudou.

Může se stát, že se u dítěte objeví nadměrné užívání digitálních médií, měli by na to být připravení a diskutovat o tom, aby dítě jejich rady bralo. Ve chvíli, kdy přijde zákaz, už bývá většinou pozdě.

Mnohdy vidíme, že si chtějí rodiče chvíli odpočinout, pustí dětem televizi, dají tablet s hrami a časem se to může k oboustranné spokojenosti dít častěji. Nemůže to do budoucna k návykovosti přispívat?

Chtělo by se říct, že to tak asi je, ale chybí nám studie, které by to dokazovaly. Nakonec to tak být nemusí. Digitální závislosti jsou podle mých mnohých kolegů výzkumníků v podstatě synonymem pro ADHD (porucha chování s hyperaktivitou), protože je tam významná souvislost.

ADHD není způsobeno rodiči. Ti to mohou v dítěti nějakým způsobem modulovat, zesílit nebo zeslabit, ale nemůžou za to. Musíme si zvyknout, že svět je plný lákadel a problémů, kterým budou muset děti čelit, bez ohledu na to, jestli rodiče dělají všechno dobře, nebo ne.

Kdy si má tedy člověk nebo jeho okolí říct, pozor, možná bychom to měli začít řešit?

Bylo by dobré podívat se na vlastní život a odpovědět si na otázky: mám kamarády, spím dost, baví mě i jiné věci než internet?

To jsou důležité otázky, a ne, jestli je na počítači hodinu, dvě nebo tři. Záleží vždy na kontextu. Pro každého člověka může čas strávený na počítači nebo hraním znamenat z hlediska dopadu na život něco jiného.