Psycholog: Děti se bojí výsledků testů na covid, normální jsou i náznaky šikany

Ano, zaznamenal. Je to věc, která se podle mě dost podceňuje. Zvlášť v situaci, kdy třídy např. prvňáčků nejsou plně funkční. To dítě ví, že když bude mít pozitivní test, tak budou všichni kvůli němu doma a pozornost všech se upře k němu.

Záleží na tom, jak to snese, jak se k tomu postaví. Dítě v první nebo druhé třídě to nedokáže s chladnou hlavou. I u středoškoláků to může být rizikové. Je důležité se vžít do toho, jaké to pro ty děti je.

I když mu to třeba nikdo ze třídy nevyčítá, tak si může myslet, že to tak může být. A může se i stát, že mu to někdo ze třídy opravdu vyčítat bude. Náznaky šikany jsou normální a důležité je, jak třída funguje a jestli se proti tomu umí vymezit. A v momentě, kdy třída nefunguje, je to mnohem horší.

Zájem je vysoký. Vliv na to má i to, že všichni soukromí terapeuti a psychologové mohli kvůli epidemiologickým opatřením pracovat téměř půl roku jen online. Pro mnoho lidí však online sezení není možné, takže tlak na zbylé terapeuty a psychology byl ještě vyšší než obvykle.

I v normální době máme plno. V době, kdy se chodí do školy, může se sportovat a lze vídat kamarády, ke mně chodí rodiny s problémy. A teď se jejich situace výrazně zhoršila, protože se jim v životě odrazila všechna ta omezení. Je plno na dlouho dopředu a je těžké pro klienta nějakého terapeuta sehnat.

Jako rodinný terapeut vnímám děti v kontextu celé rodiny. To znamená, že se jich dotýkají i problémy dospělých, které rodinu zasahují. Pro děti je nejhorší, že nemohou vídat jiné děti. Je spousta rodin, které úzkostně dodržují opatření, aby se nenakazily.

Mají v domácnosti třeba starou babičku, dědu atd. Takže dětem zakazují vídat se s vrstevníky i venku. Děti tak sedí doma, přibité u počítače, a mohou s kamarády mluvit jen online nebo po telefonu. A to nikdy není takové, jako když mluvíte s někým někde venku na lavičce.

Druhá věc je, že dětem chybí zájmové aktivity. Každý člověk má nějaký zájem, u kterého se uvolní, odpočine si. A když mu to vezmete, tak to snáší špatně. To se projevuje u dětí i rodičů. Stres tím pádem hůř snášejí.

Sociální dovednosti jsou něco, co je potřeba neustále rozvíjet. Když je člověk nerozvíjí, tak zakrňují. Když budu zamčený doma měsíc a nebudu nikoho vídat, tak pro mě bude potom mnohem těžší někam jít mezi lidi. Když ale jdete do školy, tak se s ostatními dětmi bavíte, ať chcete, nebo nechcete. Jste tomu tlaku vystavená a zvládáte to. Kamarádství bez osobního kontaktu navíc nejsou tak pevná.

V dospělosti můžete mít přátele, které znáte dvacet let. Když je pak jeden rok nevidíte tak často, tak to obvykle to kamarádství snese. Ale v dětství je to o tom, že se děti potkávají ve škole. Jeden půjčí druhému propisku a ten jemu na oplátku autíčko. I u větších dětí je to především o osobním kontaktu.

Mezi dětmi, které tento školní rok nastoupily na základní školu nebo i na střední, se často ani neustanovily kolektivy. Ve třídách to chybí. Děti se často znají jen přes obrazovky a nefungují jako třída.

Nic jiného jim ani nezbyde. To nejsou nevratné věci. Když se s tím bude pracovat, tak se to může zlepšit. Je to drsná zkušenost, která nemusí mít jen špatné efekty. Konkrétní dopady v budoucnosti teď nikdo nedokáže odhadnout. Bude zajímavé sledovat, o co všechno jsme vlastně přišli tím, že jsme děti částečně obětovali.

To je. Ale nezbývá než se s tím popasovat. Nedá se dělat nic jiného. Celá situace je znejišťující. Nikdo neví, co bude za týden nebo za měsíc. Nedá se na nic připravit, protože situace se mění každý den. Děti se třeba i chtějí učit, mají ze zkoušek obavy, ale je těžké se k tomu přinutit, když sedíte sama doma u počítače. V partě dětí by si děti vzájemně řekly, jak jsou na tom, motivovaly by se. Dětem chybí podpora od vrstevníků. Je to voda na úzkostné stavy.

Jsem zvyklý s úzkostnými poruchami pracovat. Neberu to tak, že vzniknou a už se to nikdy nespraví. To, že se rozvíjejí nyní, je hodně zřetelné. Obavy, že někdo onemocní, někoho nakazí, že někdo zemře. Nemyslím si, že by se někomu rozvinula kvůli pandemii úzkostná porucha a celý zbytek života tím trpěl. Možná by se taková porucha rozvinula při jiné zátěži. Každopádně je důležité naučit se s tím pracovat.

Nejjednodušší a nejpřínosnější je před dítětem nic nepředstírat a být autentický. Říct dítěti, že pro vás je to také těžké a co proti tomu děláte. Aby dítě vidělo, že mít úzkost je sice nepříjemné, ale normální, že se toho nemusím bát a vyčítat si to, dá se s ní pracovat a zdolávat ji.

Asi totéž. Vysvětlit, že se nic neděje, že to není konec světa. Jeden rok v celém životě vůbec nic neznamená. Hlavně dětem nic nevyčítat, dělají to i tak samy. Spíš je podpořit, že všechno se dá zvládnout. To už ale záleží na každé konkrétní rodině a příčinách toho, že se něco nepovedlo.