Psychiatr Horáček: Léčba traumat způsobených na Ukrajině se týká i nás

Jak na vás válečná Ukrajina zapůsobila?

Uvědomil jsem si, jak je nemožné představit si situaci na Ukrajině pouze na základě mediálních zpráv, které sleduji velmi podrobně. Připadá mi, že mediální pokrytí nedává skutečný obraz toho, jak to tam doopravdy je. Byl jsem v Kyjevě a ve Lvově, kde jsem byl svědkem nesmírného odhodlání lidí bojovat a válku vyhrát.

Překvapilo mě pozitivní naladění místních dané tím, že mají jasný a sdílený cíl. Dnes se nám ve zbytku světa těžko hledá cíl nebo vize toho, o co se snažíme, proč žijeme. Ať už kolektivně, nebo individuálně. Na Ukrajině mají cíl naprosto zřejmý, což má vliv na společenskou atmosféru. Krvavá válka je děsivá, ale to všudypřítomné odhodlání je velmi energizující.

Mnoho lidí se tam potýká s posttraumatickou stresovou poruchou. Co takový člověk prožívá?

Tato porucha patří k těm vážnějším a bohužel hůř léčitelným. Spočívá v tom, že člověk prožije buď jednorázové, nebo opakované velmi silné trauma. Typicky autonehodu, znásilnění, svědectví nějaké katastrofy nebo válečný či přímo bitevní stres. Zapíše se hluboko do psychiky člověka v podobě negativní vzpomínky, která spustí bouřlivou emoční odpověď v okamžiku, kdy je vyvolaná.

Druhá složka poruchy spočívá v tom, že tak hluboké trauma znemožňuje prožívání jakýchkoliv jiných emocí. Výsledkem je zploštěné emoční prožívání. Emoce jsou přitom nezbytné pro motivaci člověka. Pacienti popisují, že nemají žádnou náladu, a jediné, co prožívají, je připomínání si traumatu. Narušuje to jejich schopnost radovat se ze života a zvyšuje to náchylnost k závislostem na návykových látkách nebo alkoholu.

Podařilo se vám zmapovat, jak rozsáhlý ten problém je?

Je masový, odhaduji, že tak o dva řády vyšší než kdekoliv jinde na světě. V typu války, která tam probíhá, má posttraumatickou stresovou poruchu značná část vojáků. Přesná čísla ale bohužel nemáme. Každá nemocnice má vlastní tým na léčbu traumatu a jeho následků. Poruchu má také značná část tělesně zraněných vojáků, často po amputacích. Přísun pacientů, nyní především z Bachmutu, je ale tak velký, že jen obtížně stíhají.

Objevují se takové problémy i u civilních obyvatel?

V případě Ukrajiny se traumatizace týká vojáků i lidí, kteří žijí na území, kde se bojuje, a těch, kteří museli své domovy opustit. Pro všechny by bylo dobré vystavět nějaké terapeutické možnosti, jak s poruchou pracovat, a to bylo mým cílem.

V psychiatrii se zabývám speciálně metodami rychlé léčby deprese a s kolegy z Ukrajiny jsem začal spolupracovat na vývoji rychlé léčby u posttraumatické stresové poruchy. Naším cílem je dosáhnout co největšího zlepšení stavu za co nejkratší dobu, což je za války zásadní potřeba. Díky cestě na Ukrajinu jsme navázali spolupráci s rehabilitační psychiatrickou klinikou v Lisové Poljaně, což je speciální zařízení u Kyjeva zaměřené na léčbu poruchy u válečných veteránů. Naším cílem je školit místní odborníky a dlouhodobě je podporovat.

Pokud člověk zůstává ve stresovém prostředí, je vůbec možné poruchu léčit?

Určitě ano. Tato nemoc se neudržuje tím, že člověku trauma něco připomíná, ale naopak tím, když se na ně snaží nemyslet. Vzpomínky vám vyskakují automaticky, hlavně ve spánku, což je obrovský problém. Léčebná strategie se snaží snížit citlivost člověka vůči vzpomínce na trauma. Vyhýbat se tomu je cesta, která se neosvědčuje.

Narazila jsem na pojem „zlatá hodinka“, časový úsek, kdy se dá rozvinutí traumatu snížit. Řada lidí ale zůstává izolovaná mimo velká města, dá se včas pomoci i jim?

Součástí programu, který teď vyvíjíme, bude terapeutický nástroj, který bude přístupný přes mobilní aplikaci všem, ať jsou kdekoliv. Ukrajina je veliká, odborníci jsou soustředění ve velkých městech, ale traumatizovaní lidé jsou všude.

Důležitá je osvěta, o problému mluvit, což ukrajinští kolegové dělají. K lidem je také potřeba dostat jasný návod, co mohou proti následkům traumatu dělat sami. Připravujeme mobilní aplikaci, která kombinuje metodu strukturovaného vyvolávání myšlenek jak na trauma, tak na posilující a uklidňující vzpomínky ze života s regulovanými očními pohyby. Běžně to dělá terapeut, ale my teď v ústavu vyvíjíme variantu, jak umožnit, aby si člověk tuto metodu udělal sám přes mobil.

Může se takto silné trauma podepsat na dalších generacích?

Bohužel ano. Dnes se vede mezi odborníky spor jen o to, jestli je to až do třetí nebo do čtvrté generace potomků. Investice do léčby tedy jednoznačně přispívá také ke snížení následků u dalších generací. Problém posttraumatické poruchy je i v tom, že člověka vlastně znecitlivuje, což napomáhá k růstu kriminality a společenských problémů. Není to jen individuální, ale také společenský problém.

V jakých dalších oblastech čeští psychiatři pomáhají?

Snažíme se poskytnout pomoc i normálním nemocnicím, kde jsou zranění. Byli jsme ve Lvově, kde jsou rehabilitační kliniky kombinované s protetickými pracovišti. Zde rehabilitují tisíce a tisíce ukrajinských vojáků, kteří přišli o končetiny. Rehabilitační program trvá většinou několik málo týdnů a většina zraněných potřebuje také psychologickou pomoc.

Naším plánem je odborně podpořit i psychoterapeutické týmy v těchto nemocnicích. Rovněž je potřeba pomoci s řešením psychických následků znásilnění, což je problém, který se tam odehrává ve velkém měřítku. Skutečně mnoho žen bylo znásilněno ve válečných a okupovaných oblastech.

Je to práce velmi citlivá a odborně náročná. Vyžaduje mimořádně zkušené odborníky. Právě sestavujeme tým českých specialistek na následky znásilnění, které své zkušenosti nabyly ještě během války v Jugoslávii. Chceme vytvořit edukační program pro ukrajinské psychoterapeuty a tyto zkušenosti s nimi sdílet.

A třetí oblast, kde plánujeme pomáhat, jsou následky opakovaných komocí mozku.

Prosím o vysvětlení.

To je specifický problém vojáků na frontě. Hlavně v zákopových bojích, které v posledních měsících převažovaly. Dělostřelecké granáty tlakovou vlnou traumatizují mozek přes přilbu a způsobují opakovaný otřes mozku. Při tom nemusí docházet k žádným otevřeným zraněním.

Problém však je, že se to děje i několikrát za den. Potvrzovali mi to i záchranáři, se kterými jsem mluvil a kteří vozí vojáky ze zákopů u Bachmutu. Říkali, že při převozu vojáci zvrací, což je typický příznak otřesu mozku.

Celosvětově s tímto problémem ale není moc zkušeností a není jasné, jak to léčit. Opakované komoce mozku vedou k vážným následkům, které zahrnují kognitivní deficit a závažné emoční problémy. Jsou to podobné psychické následky, jako mívali dřív boxeři. Dnes už to nemají, protože trénují ve sportovních helmách. Proto bychom rádi zahájili výzkum a pokusili se najít co nejlepší strategii na prevenci následků. Bude to ale vyžadovat čas.

Pokud válka brzy neskončí, může se ještě víc podepsat na společnosti?

Následky budou pochopitelně dlouhodobé a budou ovlivňovat společnost. Rizikem je ale i poválečné období. Následky psychického traumatu nebo posttraumatickou stresovou poruchu u veteránů z války známe z románů Ericha Marii Remarqua. Váleční hrdinové se po válce často ocitnou na okraji, pijí, jsou vykořenění a podílejí se na kriminalitě.

Léčba traumatu je tedy nutná i proto, že řada bývalých vojáků přijde sem. Jsou to manželé žen, které k nám utekly před invazí. Psychické trauma se stává tématem dne, o kterém musíme hovořit, a proto musíme zajistit účinnou léčbu jak na Ukrajině, tak u nás.