Psovi vytáhli míček z krku vývrtkou, u Prahy odchytili pumu. Teď ale nemá stanice kam jít

A nemá zatím kam. Záchranná stanice se kvůli tomu již obrátila na řadu institucí a také na veřejnost, ale zatím se náhradu pro umístění stanice nedaří najít.

Pomocnou ruku nabízí město. „S panem Prokešem jsem mluvil a budeme se snažit stanici pomoci,“ uvedl na dotaz Práva a Novinek.cz náměstek karlovarské primátorky Miroslav Vaněk (KVC). „Nejdříve se tam ale půjdu podívat, abych měl představu, o jaký typ a velikost nebytových prostor by se mělo jednat. A také jak rozsáhlý pozemek je k provozu stanice potřeba,“ dodal náměstek.

Služby záchranné a odchytové služby pro zvířata jsou k dispozici každému, pokud je potřeba a dojezdová doba dává smysl zasahovat. „Jsme zaměření na domácí zvířata, tedy domácí mazlíčky. Občas se ale přimotá něco exotičtějšího,“ prozradil Prokeš. „Kolikrát uteče had nebo jsme byli ve Zvoli u Prahy a chytali tam pumu, ale také máme za sebou odchyt pštrosa, ale to jsou okrajové záležitosti,“ popsal záchranář s tím, že devadesát procent odchytů a umístění se týká psů a koček.

„Nejčastějším problémem je, že lidé, zejména u zvířat větších plemen, neumějí s tím zvířetem manipulovat, takže ho třeba nedokážou naložit do auta. Neumějí poskytnout základní pomoc zvířeti při úrazu. Nejčastěji řešíme psy, kteří jsou z jakéhokoliv důvodu ostřejší i vůči majiteli,“ uvedl Prokeš s tím, že stanice vyjíždí za záchranou zvířat třistakrát ročně. „Ne každé zvíře zde skončí po zásahu, ale dvě třetiny z nich ano. Většinou než přijde majitel z práce a zjistí, co se stalo a kde má psa,“ doplnil záchranář.

Stanice má v prostoru za nádražím v Dalovicích dva kotce a další za ním, který disponuje i výběhem, takže se tam umisťují především fenky se štěňaty, aby měly pro sebe klid. Pro případ, že nevládnou optimální klimatické podmínky a zachráněná zvířata jsou podchlazená, jsou zřízeny dva kotce v malém objektu bývalých nádražních toalet. „Není to optimální, ale když je zvíře zmrzlé, tak je šťastné i za to,“ poznamenal Prokeš a hladil při tom fenku křížence Miu.

Prokešovův děda byl psovod u armády, což byl první impuls jeho vztahu ke zvířatům. „Některé ty případy jsou opravdu hrozné, když třeba někdo vyhodí psa z okna a ten si zláme nohy,“ připomněl nedávnou událost ze Sokolovska. „Mezi další ošklivý případ řadím psa, kterému přejel vlak nohy. Ležel tam dvě hodiny bez pacek,“ díval se do země záchranář.

Radost naopak má, když se podaří psa vyléčit. „Zmiňovaná fenka se zlomenýma nohama, kterou majitel vyhodil z okna, tak její léčba stála čtvrt milionu korun. Nikdo tomu tehdy nevěřil, ale podařilo se to,“ usmíval se Prokeš, podle kterého se na záchranu fenky vybrala ve veřejné sbírce dostatečně vysoká částka. Zájem lidí o záchranu zvířat, kteří jsou ochotní věnovat na dobročinný účel své peníze, Prokeše hřeje u srdce.

Některé případy označil Prokeš za opravdu velmi kuriózní. „Byli jsme u případu, kdy pes spolkl míček, protože páníček zvolil nevhodnou velikost míčku, takže ten zůstal zaseknutý v krku,“ popisoval záchranář. „Pes, když jsme přijeli, tak nemohl dýchat a byl úplně modrý. Kleštičkami nebylo možné míček v krku zachytit, protože klouzal,“ vzpomínal Prokeš. „No, a tak nás napadlo vzít vývrtku, kterou jsme míček v krku psa navrtali a pak vytáhli jako špunt z lahve. Pes měl vytřeštěné oči, rychle se nadechl, vydechl a bylo to. Ten pocit byl k nezaplacení. Jsme rádi, že to klaplo,“ dodal.

Stanice má jen jednoho zaměstnance na plný úvazek, a to právě pana Prokeše. „Mám k sobě ještě bráchu a partnerku, ale ti to dělají při svém zaměstnání,“ prozradil s tím, že navíc má spolek ještě účetní, která zařizuje veškerou administrativu. „To je pro mě španělská vesnice, bez ní by to nešlo,“ poznamenal. A jak se Prokeš dostal ke své práci? „Kdysi jsem listoval ve Zlatých stránkách a tam jsem našel firmu z Prahy, která se touto činností zabývala. Měli tam na obrázcích na formanech majáky a mně se to hrozně líbilo,“ vzpomínal s úsměvem Prokeš. „No a já jsem měl tehdy extra divokého psa, kterého napadli divočáci, a když jsem ho na zádech táhl z lesa dva kilometry domů, tak jsem si říkal – tady není nikdo, kdo by mi pomohl. No a pak se to rozjelo samo,“ dodal.