První válku vedlo Československo s Polskem

Velitel československých sil podplukovník Josef Šnejdárek v doprovodu skupiny zahraničních důstojníků z dohodových zemí Francie, Itálie, Velké Británie a Spojených států se 23. ledna 1919 v 11 hodin ohlásil u polského velitele Franciszka Latinika. Předal mu ultimátum - buď se polské jednotky do dvou hodin stáhnou k řece Bělé, nebo Československo zaútočí.

Latinik ultimátum odmítl, dokonce se pokusil Šnejdárka zajmout a pro pět svých praporů podporovaných čtyřmi kulometnými rotami, jezdeckou četou a dělostřeleckou baterií vyhlásil okamžitou bojovou pohotovost. Proto se poté, co vypršelo dvouhodinové ultimátum, daly se do pohybu 21. střelecký pluk legionářů z Francie o síle tří praporů, jeden prapor 54. pěšího pluku, jeden prapor 93. pěšího pluku, 17. myslivecký prapor a dva prapory dobrovolníků, které postupovaly na Bohumín a Karvinou.

Tři hodiny po zahájení operace byl obsazen Bohumín a pak se podařilo ovládnout i Orlovou. O Karvinou a Stonavu se však sváděly těžké boje, než se je podařilo dobýt, protože k polským vojákům se připojili i místní obyvatelé.

Operaci z území Slovenska podporoval 35. legionářský pluk z Itálie o síle tří praporů. Ten dokázal odrazit polské protiútoky a zabránil Polákům obsadit Jablunkovský průsmyk a strategické tunely v něm.

Operace tím však neskončila. Těšín byl obsazen bez boje 27. ledna, protože polské jednotky ustoupily za Vislu.

Šnejdárek pak dostal rozkaz Vislu překročit a zajistit železniční trať Bohumín - Těšín - Jablunkov. Postup byl zahájen 30. ledna na celé frontě. I když se Poláci bránili, tvrdé boje sváděli především u Louk a Kisielówa, nakonec jim nezbylo než ustoupit přes otevřenou pláň až ke Skoczówu. Československé jednotky posílené o nově utvořenou 2. brigádu o síle šesti praporů, mající dvě dělostřelecké baterie a jezdeckou eskadronu, postoupily na západním břehu Strumieně k Malým Ochabám.

Šnejdárek na 31. ledna naplánoval další útok na polské pozice. Československé velení čekalo, že díky převaze se polská obrana zhroutí a podaří se prolomit frontu. V tu chvíli však zasáhly dohodové mocnosti, které si nepřály válku mezi nově vzniklými státy. V noci na 31. ledna proto československé jednotky zastavily bojové akce, což vedlo ke sporu mezi prezidentem Tomášem Garrigue Masarykem a ministrem zahraničí.

Edvard Beneš, který se účastnil jednání na mírové konferenci v Paříži, byl pro přijetí kompromisu, zatímco Masaryk chtěl pokračovat ve vojenské operaci.

Obě země nakonec přistoupily na příměří a 3. února byla v Paříži podepsána československo-polská smlouva, která stanovila novou demarkační linii. Československé jednotky se za ni stáhly 26. února.

V sedmidenní válce padlo podle různých údajů 44 nebo 53 československých vojáků a 124 dalších bylo zraněno. Na polské straně padlo 92 vojáků a 855 utrpělo zranění, většinou v důsledku silných mrazů, protože v noci klesaly teploty k minus třiceti. Ztráty mezi civilním obyvatelstvem se nepodařilo v chaotické době upřesnit, nejméně jeden Polák však byl popraven, protože v Třinci a v Karviné se polské obyvatelstvo postavilo československým jednotkám. Čechoslováci si také stěžovali, že polská domobrana používala zakázané střely dum dum. Poláci zase útočící jednotky obviňovali ze zvěrstev.

Zatčeno a internováno bylo 251 Poláků ze Slezska, na což Poláci reagovali zatčením a odesláním 551 Čechů a Moravanů do internačního tábora v Dabie u Krakova, kde jich asi čtyřicet zahynulo.

Válkou vyvrcholily spory o Těšínsko, na které si kladly nároky obě země, protože oblast byla průmyslově rozvinutá a nacházely se v ní velké zásoby černého uhlí.

Národní výbor pro Slezsko prohlásil bývalé Těšínské knížectví za české, ale neměl to jak prosadit. Polská organizace Narodowa Księstwa Cieszyńskiego je zase označila krátce po vzniku Československa za polské. Poláci v noci z 31. října na 1. listopadu 1918 oblast obsadili. Protože se nároků nevzdávala ani Praha, byla uzavřena prozatímní dohoda dělící Těšínsko, která však byla výhodnější pro Poláky. Ti kontrolovali většinu území včetně košicko-bohumínské dráhy, jež představovala jediné železniční spojení s východním Slovenskem, což československá vláda považovala za nepřijatelné. Když situaci popsal spojencům na mírové konferenci v Paříži československý ministr zahraničí Edvard Beneš, jeho návrh země Dohody přijaly, ale Polsko jej neakceptovalo.

Polsko svou kontrolu nad oblastí dále upevňovalo. Volby do Sejmu naplánované na konec ledna se měly konat i v jím kontrolované části Těšínska, kde navíc rozmístilo své vojsko a začalo s odvody. Praha se proti tomu ohradila, ale polská vláda československý protest zamítla. Proto se Československo rozhodlo pro vojenské řešení.

Rozkaz obsadit Těšínsko vydalo ministerstvo národní obrany 19. ledna 1919 a určilo, které jednotky se do operace zapojí. Od dva dny později vyzvala Praha Polsko, aby stáhlo z Těšínska své vojáky a zrušilo tam své úřady, jenže Varšava to ignorovala.

Dříve to možné nebylo, protože československá armáda se teprve budovala a nově ustavené jednotky zaměstnávaly boje s Němci z Volkswehru, kteří se nemínili smířit s tím, že by žili v Československu. Až koncem roku 1918 dorazily do vlasti první jednotky československých legií z Francie a armádní sbor z Itálie tvořený 6. a 7. legionářskou divizí.

I když byli mnozí legionáři posláni na Slovensko kvůli střetům s Maďary, část jich byla vyčleněna pro těšínskou operaci, aby se zajistila železniční trať do Košic.

Ani demarkační linie stanovená dohodou z 3. února 1919 po týdenní československo-polské válce nebyla pro Prahu ideální, protože část důležité železnice Bohumín-Těšín-Jablunkov pokračující do Žiliny a Košic zůstala na polském území, a musela se okamžitě začít budovat přeložka. Navíc počítala s rozdělením Těšínska, které Praha odmítala, další jednání však nevedla k výsledkům.

Čechoslováci argumentovali historickými nároky a tím, že přes oblast vede klíčová železnice, Poláci se hájili, že při posledním sčítání lidu za Rakousko-Uherska více než polovina z 430 000 obyvatel uváděla, že mluví polsky, zatímco k češtině se hlásila jen čtvrtina. Do polsky mluvící skupiny však byli zahrnuti i tzv. šlonzáci, místní obyvatelé, kteří se obávali počeštění, ale nechtěli být připojeni ani k Polsku.

Zvažoval se i plebiscit. Obě strany si ale postupem času začaly uvědomovat, že může přinést nepředvídatelné výsledky. Proto daly přednost jednání, i když se Polsku do arbitráže původně moc nechtělo, jenomže v době postupu bolševiků potřebovalo pomoc, a ta byla podmíněna vyřešením pohraničních sporů. Na konferenci velvyslanců v belgickém Spa se 28. července 1920 obě strany dohodly za účasti zástupců USA, Francie, Británie, Itálie a Japonska na rozdělení Těšínska a vytyčila se definitivní hranice.

Československu připadlo 1270 km čtverečních Těšínska, což představovalo 56 procent rozlohy s 295 191 obyvateli.

Paradoxně většina z nich mluvila polsky, zatímco v oblastech přičleněných k Polsku o rozloze 1012 km čtverečních (bílský okres a část těšínského a fryštátského) bylo nejvíce zastánců připojení k Československu. Po připojení odešlo z oblasti přičleněné k ČSR asi 12 000 Poláků.

Vytýčení československo-polské hranice bylo ukončeno v únoru 1924. Došlo ještě k menším změnám, kdy byla na základě přání obyvatel připojena k Československu obec Hrčava.

Napětí tím neskončilo. Polští obyvatelé Těšínska považovali rozdělení za nespravedlivé a tvrdili, že oblast byla vždy polská a Němci i Češi jsou jen přistěhovalci.

Nároky se stupňovaly v druhé polovině třicátých let. Těsně před mnichovskou krizí vzneslo Polsko 21. září 1938 územní požadavky vůči Československu a ustavilo operační skupinu Slezsko o síle 36 000 mužů připravenou k útoku.

Když byla 30. září podepsána Mnichovská dohoda, poslala polská vláda Praze memorandum požadující okamžité postoupení Těšínska. Východní část Těšínska začala obsazovat polská armáda 2. října a pokračovala v tom do 11. října. Polsko anektovalo území o rozloze 869 km čtverečních.

Po porážce Polska na začátku druhé světové války v říjnu 1939 bylo Těšínsko připojeno k Třetí říši.

Polsko vzneslo nároky na Těšínsko i po druhé světové válce, na nátlak Sovětského svazu však obě země podepsaly v roce 1947 smlouvu o přátelství a hranice se neměnily. Československo na oplátku nevystěhovalo 6000 Poláků, kteří se v oblasti usadili po anexi v roce 1938 a byli považováni za okupanty.

Spor definitivně vyřešila až smlouva mezi Československem a Polskem o konečném vytyčení hranice, podepsaná ve Varšavě 13. června 1958, která platí od 14. února 1959.