První školní masakr v Evropě: V roce 1983 střílel na německé děti i učitele Čech

Na parkovišti před školou v malebném třináctitisícovém hesenském městečku Eppstein, kterému dominuje středověký hrad, zastavuje 3. června 1983 kolem půl jedenácté dopoledne malá dodávka. Z auta vypůjčeného tentýž den před půl osmou ve třicet kilometrů vzdáleném Frankfurtu nad Mohanem vystupuje mladý muž. Vyzbrojen dvěma poloautomatickými pistolemi a sedmi rezervními zásobníky vchází do školy.

Otvírá dveře šesté třídy, v níž právě probíhá hodina angličtiny. Bez varování začne střílet po učiteli, projektily ale míjí cíl. Útočník vybíhá ze třídy, ale za okamžik se vrací, pokus učitele odradit ho od střelby na děti se míjí účinkem.

Střelec nejprve zasáhne sedmi střelami učitele Franze-Adolfa Gehlhaara (přežije těžce zraněn) a pak obrátí zbraně proti dětem: tři zastřelí a 14 jich zraní. Zvuk střelby uslyší ze sousední třídy učitel Hans-Peter Schmitt, snaží se pomoci, ale je útočníkem zastřelen.

Stejný osud sdílí i neozbrojený policista Gisbert Beck, který ve škole náhodou přednáší dopravní výchovu a jenž se rovněž snaží útočníka zpacifikovat. Po příjezdu policie se střelec zavírá v prázdné třídě naproti a obrací zbraň proti sobě.

Mrtvý útočník byl posléze identifikován jako čtyřiatřicetiletý Karel Charva, Čech, jenž dostal v Německu v roce 1971 politický azyl.

Kdo byl Karel Charva a proč vraždil? Narodil se v Praze 25. září 1948. Jeho rodinné poměry nebyly zřejmě úplně ideál­ní, v přihlášce na vysokou školu uváděl, že ho vychovávala převážně babička. Matka se později rozvedla s jeho otcem a založila další rodinu.

Jeho školní výsledky nebyly valné, na jeho předmaturitním vysvědčení na Střední všeobecně vzdělávací škole Na Zatlance (dnešní gymnázium) dominovaly trojky a čtyřky, jedničku měl pouze z tělocviku a občanské nauky.

V jeho „komplexním hodnocení“ ze střední školy se píše: „Povahové rysy samozřejmě nejsou ještě vyhraněny, výrazněji se u něho uplatnila upřímnost, otevřenost, odpor k pokrytectví, ale také příliš vyvinuté sebevědomí.“

On sám své školní neúspěchy vysvětloval ve zmíněné přihlášce na vysokou školu svou „roztěkanou a neukázněnou povahou“. Nakonec se ale v roce 1966 dostal na odvolání na prestižní obor pedagogika-psychologie na Filozofické fakultě UK. Pedagogiku a psychologii studoval čtyři semestry s velmi dobrými výsledky, v jeho indexu najdeme z většiny zkoušek hodnocení výborně, přinejhorším chvalitebně.

V létě 1968 odjel na brigádu do západního Německa a na podzim začal studovat psychologii na Johann Wolfgang Goethe-Universität ve Frankfurtu nad Mohanem. Filozofickou fakultu UK požádal o přerušení studia na dva roky, do léta 1970 pobýval v Německu legálně.

Psychologii na frankfurtské univerzitě zřejmě úspěšně vystudoval, jeho matka při výslechu v roce 1976, kdy československé úřady začaly řešit jeho ilegální pobyt v cizině, uvedla, že syn studia ukončil v roce 1974 a pracuje v „institutu pro výzkum trhu“.

Jeho kariéra v oboru se ale zřejmě zadrhla, protože v době svého činu pracoval jako noční hlídač (díky této práci získal také přístup ke zbraním). Jeho sousedé, citovaní v roce 1983 německým tiskem, ho popisovali jako vysoce inteligentního, ale úplně osamělého muže, který se s nikým nestýkal a jenž ve volném čase studoval matematiku a chemii.

Německá policie zkoumala, zda měl Charva nějakou vazbu na školu v Eppsteinu, protože před útokem se nějaký muž ve škole ptal po učiteli Gehl­haarovi. Nakonec bylo ale zjištěno, že šlo o někoho jiného. Charva si školu vybral zřejmě náhodně, přičemž svou roli sehrálo to, že v blízkosti jeho bydliště byly ten den školy zavřené kvůli svátku. Případ byl uzavřen jako čin psychicky narušeného jedince, jehož zřejmě radikalizovaly pracovní neúspěchy.

V tehdejším Československu se o Charvově činu téměř nepsalo, krátkou noticku mu věnovalo jen 6. června 1983 Rudé právo. Článek s titulkem Emigrant vrahem má očekávatelné vyznění: „Charva, vydávající se za ,psychologa‘, očekával v NSR slávu a peníze, místo toho se musel živit prací – nejprve jako taxikář (což v NSR není zdaleka tak výnosné, jak si leckdo představuje) a později jako noční vrátný. (…) Jak se zde předpokládá, není vyloučeno, že masová vražda měla být jakousi mstou za ,příkoří‘ a ,nepochopení‘.“

Pět obětí střelby šíleného Karla Charvy – jedenáctiletého Javiera Martineze, dvanáctiletou Stephanii Hermannovou, stejně starou Gabrielu Siebertovou, šestatřicetiletého učitele Hanse-Petera Schmitta a pětačtyřicetiletého policistu Gisberta Becka – připomíná dnes u školy v Eppsteinu skromná pamětní deska.