Článek
Paní Mrzílkové je 75 let a již 30 let tlumočí pro Televizní klub neslyšících ve vysílání České televize, dřív pracovala také ve zpravodajství. Znakový jazyk ovládá v podstatě od narození. Oba její rodiče byli totiž neslyšící a ona sama si poté vzala stejně „handicapovaného“ manžela.
„Já jsem strašně dlouho s rodiči jen znakovala. To je, jako když se dítě naučí první slova, tak já jsem uměla první znaky. Pro mě znakování a mluvení je to stejné.“ Ve škole si prý dokonce znakování často pletla s mluvením. „To jsem dělala jako malé dítě neustále ve škole, až jsem byla napomínaná,“ říká Emilie Mrzílková.
Rychlí řečníci jsou „nejtěžší”
Každý tlumočník uvítá plynule hovořícího řečníka. Nepopulární jsou naopak ti, kteří mluví příliš rychle, což simultánní překlad ztěžuje.
„Člověk, který mluví velice rychle, se špatně překládá. To bych si tam ty ruce zamotala. A když potom překládám člověka, který se zakoktává, tak mám tendenci to přesně podle něj kopírovat,“ svěřuje se paní Mrzílková.
Specifickou kategorií jsou nadávky. „Na ty se začátečníci občas ze zvědavosti vyptávají, ale já je vždy docela zklamu,” usmívá se paní Mrzílková.
Sprostá slova a vulgarismy nemají ve znakovém jazyce příliš mnoho vyjadřovacích prostředků. Neslyšící, kteří by si chtěli od plic zaklít, tak nedisponují větším množstvím gest, jež by znázorňovala neslušná slova. „Některá slova neslyšící vůbec nepoužívají, jako sakra. To oni udělají takové to...”, se zaťatou rukou v pěst razantně gestikuluje paní Mrzílková.
Běh na dlouhou trať
V českém jazyce existuje 10 000 znaků, ale aktivně se používají jen zhruba tři tisíce. Svůj znakový jazyk má každý stát. Mnoho znaků je ale mezinárodně podobných. „Speciální odborné názvy nejsou jednotné, ale jinak takové ty jednoduché otázky si neslyšící vyřeší, to se domluví, mají pro to cit.“
Komunita těch, kteří mají těžkou sluchovou vadu, čítá v Česku přibližně 10 tisíc lidí. Podle slov Emilie Mrzílkové se mezi sebou všichni znají a jsou jedna obrovská rodina.
Tlumočníci do znakového jazyka, kterých je jako šafránu, jsou její nepostradatelnou součástí. Na otázku, jak dlouho trvá, než se běžný smrtelník dobře naučí znakový jazyk, odpovídá paní Mrzílková: „Deset let je málo.“