Proč mladí neznají historii? 20. století jen proletíme, přiznávají učitelé dějepisu

Z průzkumu společnosti Post Bellum vyplynulo, že každý druhý Čech ve věku 15 až 24 let neví, proč si připomínáme důležitá osmičková výročí, například roky 1918, 1948 nebo právě rok 1968.

Jedním z důvodů je, že k moderním dějinám se žáci většinou dostanou ve chvíli, kdy má většina z nich naprosto jiné starosti. Dějiny 20. století se totiž probírají ve druhém pololetí deváté třídy, což je doba přijímacích zkoušek na střední školy.

„Prioritu v tu dobu hraje čeština, matematika a cizí jazyky. Hodiny dějepisu se tak dostávají na vedlejší kolej,“ vysvětlil Novinkám předseda asociace učitelů dějepisu Pavel Martinovský.

S vůbec největšími obtížemi se podle něj potom potýkají studenti odborných škol a učilišť. „Dějepisu je tam věnován pouze jeden rok, během kterého se musí stihnout probrat úplně vše. Často se tak stane, že se s moderními dějinami setká žák učiliště pouze v deváté třídě. A to jednoduše nestačí, “ zdůraznil Martinovský.

V tom se s ním shoduje i další učitel dějepisu Karel Kozel, který pracuje na druhém stupni základní školy v Brně. „Podle osnov se má sice končit rokem 1989, ale většina učitelů je ráda, když se dostane alespoň po srpen 1968. Ti lepší až k Chartě 77. Dvacáté století přitom často ve výuce doslova proletí a žáci z něj tak mají sotva dva řádky v sešitech bez žádného kontextu,“ nastínil Kozel.

Příčiny ale podle Martinovského můžeme hledat i ve směru, kterým se ubírá současná populární kultura. „Materiálu o moderních dějinách není dostatek. Neexistuje například žádný kreslený seriál pro děti o událostech 50. let. To samé platí i o filmech a dokumentech. V dětských filmech je akorát mnoho soudruhů, kteří jsou kladní. Vzniká tak jakási představa o neproblematické druhé polovině 20. století,“ míní Martinovský.

Problém může být i ve způsobu výuky samotné. „Dějepis se v současnosti učí jako odosobněný soupis letopočtů a charakteristik, který je určen pouze k nezáživnému memorování,“ tvrdí prezident společnosti Post Bellum Mikuláš Kroupa.

S ním nesouhlasí Martinovský, podle něj to rozhodně nejde zjednodušovat. „Způsob výuky bych určitě nevinil. Učitelé mají ve výuce poměrně velkou volnost. Nabízí se proto otázka, zda je lepší probírat vše, nebo jen něco do větší hloubky,“ míní.

Sám je zastáncem toho, že učitel musí dějiny se svými žáky prožít. Jedině tak je možné získat dostatečnou pozornost a studenty zaujmout. Důležitá je proto i podpora vedení školy, které se nestaví odmítavě k exkurzím, využívání internetu a propojení látky s dalšími předměty.

„Mnoho mých kolegů, mladých učitelů, se snaží učit dějepis zábavnou formou, formou her a jiných aktivit. K pouhému převyprávění učebnice se dnešní žáci staví s odporem,“ dodal k tomu Kozel.

Podle Kroupy hlavní problém spočívá v tom, že mladí vnímají nedávnou historii jako překonanou. Stávají se tak snadněji manipulovatelní a náchylnější k extremismu. Nejohroženější skupinou jsou pak žáci z učňovských oborů a ti ze sociálně slabých rodin.

O tom, jak důležitou roli hraje nejbližší okolí, mluví historička a šéfredaktorka časopisu Dějiny a současnost Iveta Coufalová. „Kdyby o událostech moderní historie mladí lidé slyšeli běžně rozmlouvat své blízké, nebyly by jim cizí, staly by se něčím, co je zajímá – i třeba proto, aby se vůči tomu mohli vymezit,“ dodala.