Případů vražedného vymazávání rodin je teď víc. Je to nové a zarážející, říká psycholožka

Čím si vysvětlujete růst počtu vražd?

Je to kumulace vlivů. Doba je náročnější, procházíme krizemi, což dopadá na rodiny. Čelí vyšším nárokům a nejsou na to úplně připravené.

Psychicky?

Ano. V době relativního klidu a blahobytu jsme museli zvládat daleko menší nároky. Teď je ale větší tlak na zajištění rodiny. Je méně peněz, potřeby neklesají a jsou nákladnější, výdaje jsou vyšší. Rodinné zázemí, klid a pocit, že rodina je oporou, jsou nyní důležitější než dřív, kdy jsme nemuseli takové stresy zvládat.

Takže problémy uvnitř rodin mohou mít pocitově větší razanci. Do toho přijde pocit větší bezvýchodnosti, protože se nemůžu na nikoho spolehnout. Pomoc je daleko a problémů ve společnosti spousta.

Pak to může vést k tomu, co označujeme jako finální bankrotová reakce. Člověk se dostane do situace, kdy bankrotuje jeho svědomí a uvolňuje se to tabu zabíjet, protože nevidí jinou cestu.

Může na to mít vliv i stále častější rozpad rodin i kvůli finančním potížím?

Vnější prostředí určitě dopadá na rodiny dusivým způsobem.

Nejsme natrénovaní na tyto závažné problémy, jako je finanční nouze, mění se náš životní standard. To vede k velkým stresům a frustraci, ze které klíčí agrese. Pak to vede ke zlým myšlenkám, které potom ústí v si­tuaci tzv. vymazání rodiny.

Důvodů může být ale víc. Mohou souviset s tím, že narušená osobnost hůř zvládá stresy. To jsou pachatelé, kteří nesnesou, že byli opuštěni. Nevyrovnají se s odchodem partnerky. Tento typ mužů je nekompromisní. Jede podle programu „po mně potopa“, takže vymaže celou rodinu. Tady je motiv pomsty a revanše, ale zrovna tak to může být i zoufalství.

Například mínění, že jsem zklamal, že se v této náročné době nedovedu postarat o svou rodinu, že už tady nechci být, že jsem vyčerpal všechny své síly, ale rodinu mám rád a nechci, aby tady trpěla beze mě.

V posledních dvou závažných případech ve Svitávce a v Boňkově šlo o pomstu bývalých partnerů vůči ženám, ale dopustili se vícenásobných vražd. Přibylo případů, kdy pachatel zabije vícero lidí z jedné rodiny?

Partnerské vraždy byly vždy. Teď přichází vlna tragických případů, které bychom mohli označit jako vymazání rodiny. Je to nové a zarážející. Možná se promítá psychická deprivace, kterou jsme zažili v době omezování kontaktů kvůli covidu. Je větší psychická křehkost i větší emocionální otupělost.

Tyto případy se ale nedají shrnout do jednoho pytle. Je třeba je analyzovat. Faktem však je, že je jich v poslední době víc. Tedy případů vymazání více členů jedné rodiny. Už to není jen vražda a sebevražda, ale vícenásobná vražda a sebevražda.

V obou zmíněných případech pachatel zaútočil na všechny členy rodiny, kteří byli v danou chvíli v blízkosti hlavní oběti, tedy bývalé partnerky. Je to nové?

Ano. Tady zatím ale neumíme rozlišovat, kdy jde o plánované a připravované vymazání rodiny a kdy dojde k afektivnímu jednání.

Podle dostupných informací to vypadá, že v obou případech měl pachatel plán zabíjet, nebylo to v afektu.

O to je to vážnější, protože jde o plošnou agresi na všechny v blízkosti hlavní oběti. Skutečně to pak nasvědčuje značnému emocionálnímu otupění.

Proč?

Zvýšila se sebestřednost a snížila se schopnost snášet stres, zvládat situace, které patří do života, jako je rozchod. Lidé mají stále častěji pocit, že stres je něco, co je nemá potkat.

Co dalšího může za to, že se lidé stanou pachateli takových činů?

Myslím si, že i sociální sítě. Vztahové schopnosti, tedy umění navázat regulérní vztah, a naopak se vypořádat s odmítnutím, v populaci klesají. Žijeme v generacích, které realizují kontakty na sociálních sítích. Počet followerů a lajků je pro ně skoro důležitější než reálný kontakt.

Chybí osobní kontakt?

Přesně tak. Schopnost vážit si vztahu a pochopit, co znamená mít druhého rád, s tím spojená zodpovědnost, to vše získáte z osobní zkušenosti. Bez té nezjistíte, jak jednat s lidmi. Jak se s nimi seznámit, ale i zvládat rozchody.

Platí tedy, že největší tragédie a vícenásobné vraždy se odehrávají v rodinných či partnerských vztazích?

To je pochopitelné. V rodině se odehrávají představy, cíle a sny. Je to nejdůležitější prostor v životě. Když v něm dochází k malérům, tak mají dalekosáhlejší dopady.

Dá se takovým neštěstím předcházet?

Neumíme předcházet trestným činům. Ale jsou případy, které skončily vraždou v rodině, kde šlo o usmrcení partnerky partnerem. Tam předcházelo tragickému činu domácí násilí. V těchto případech už bychom měli umět pomoci oběti včas, aby k té koncovce nedošlo. Na to už máme nástroje, je ale potřeba je dostat do většího povědomí. Také jde o to, aby všechny složky, které mají řešit domácí násilí, fungovaly dobře.

Pak jsou případy, kde možnost včas tomu předejít je minimální. Co s tím? Rada je jednoduchá a všichni ji známe: Správně vychovávat děti tak, abychom jim věnovali pozornost. Zároveň jim dávat limity a učit je, že i stresy patří do života a je možnost je zvládat. Také by pomohla etická a rodinná výchova ve škole.