Článek
Oksana Hryzhynetsová, Olena Benediuková, Vladimir Skačov, Petro Fanta. Všichni čtyři přišli do západočeské metropole již před válkou, všichni se domluví česky, všichni měli práci, kterou vyměnili za možnost pomáhat svým krajanům. A nikdo z nich nemá nejmenší snahu lakovat věci na růžovo. „S Ukrajinci jsou problémy,“ konstatuje Hryzhynetsová. „Žijí tady dva roky, ale řada z nich se nesnaží nic naučit. Umí jen dobrý den a na shledanou, někdy ani to ne. Někteří i hodně pijí.“ Situace se podle ní zhoršuje. „Jsou více zlí, než byli. Přestali dostávat dávky, musejí chodit do práce, a to se některým nechce,“ dodává.
To máme mládež
Pozor na paušalizování, varuje Benediuková: „Starší se snaží něco dělat, potíže jsou hlavně s mladšími.“ Podobně to vidí i její kolegyně: „Přijdou na úřad práce nějaké slečny. Že potřebují najít práci. ‚Umíte něco?‘ ,Ne.‘ A pracovat vlastně ani nechtějí. Takových je hodně.“
Čtveřice plzeňských ukrajinských asistentů prevence kriminality: Petro Fanta (zleva), Oksana Hryzhynetsová, Vladimir Skačov a Olena Benediuková
Skačov však připomíná, že uprchlíci nemají jasnou perspektivu. „Přišli sem, protože neměli na výběr. A často ani nevědí, zda tady vůbec mají nebo chtějí pracovat, zda má cenu učit se česky, když třeba za půl roku válka skončí a oni se vrátí zase zpátky. Tím se liší od těch, kteří sem už dříve odjeli za prací,“ konstatuje.
A své podle něj dělá i ukrajinská mentalita. „Mají pocit, že za peníze se dá zařídit všechno. Prostě zaplatíš a nemáš starost. Sedíš na gauči a všechno proběhne tak, jak má. Jenže v Česku to takhle nechodí,“ upozorňuje.
Benediuková přidává: „Někteří mají diplom a stěžují si, že přece nebudou pracovat jako pomocné síly, že nebudou uklízet, pomáhat v kuchyni. Ale nechápou, že k tomu, aby jim diplom k něčemu byl, potřebují nostrifikaci. A znát jazyk.“
Obrušování hran
Jednou z úloh preventistů je ubrušování hran případných sporů a nenávistí. „Myslím, že navzdory všemu se vztahy mezi ukrajinskou komunitou a Čechy docela zlepšují,“ míní Skačov. Ostatní přitakávají. „Snažíme se spojovat, vysvětlovat,“ podotýká Skačov a dává příklad: „Někteří Češi si stěžují: ,Ukrajinci zabírají naše místa, berou naše dávky.‘
A Ukrajinci naopak poukazují: ,Češi nás nemají rádi. Přitom když přijdeme do práce, tak oni se flákají a my musíme makat.‘ A my jim říkáme: ,Tobě se zdá, že ten Čech nic nedělá. Ale on je inženýr a má úplně jinou práci než ty. Když budeš mít diplom, k němu nostrifikaci, když budeš umět česky a anglicky jako on, budeš brát stejné peníze. O tom to je, a ne, že ty jsi Ukrajinec a on Čech.‘“
Plzeňští už lépe berou i samotné preventisty. „Zpočátku, když slyšeli ukrajinštinu, na nás byli lidé docela zlí. Táhněte domů a tak,“ vzpomíná Fanta. „Nebrali jsme si to k srdci. A teď nám hlavně senioři říkají, že jsou rádi, že jsme tady. Že nás vidí v ulicích.“
Služba po boku strážníků jim v očích krajanů neškodí. „Neberou to tak, že jsme na druhé straně barikády,“ míní Benediuková. Druhá asistentka souhlasí: „Vědí, že proti nim nejdeme, že se jim snažíme pomáhat.“ Fanta doplňuje: „Zajímá je, jak jsme se k tomu dostali. Ptají se: ,Vy jste u policie? A ještě tam berou lidi?‘“
Nekonečný piknik
Ve stoosmdesátitisícovém městě žije na sedmnáct tisíc Ukrajinců. „Tam, kde se soustřeďují ve větších počtech, působí naši preventisté,“ informuje Eva Königová, vedoucí obvodního oddělení městské policie ve čtvrti Skvrňany, pod niž zmíněné kvarteto spadá. „Bývá to úřad práce, kde pomáhají s tlumočením, asistují u přechodů v blízkosti škol, do nichž chodí ukrajinské děti, v létě budou hodně u Boleveckých rybníků - tam jsou neustálé problémy s nezákonným rozděláváním ohňů,“ uvádí Königová.
U plzeňských Boleveckých rybníků jsou už běžná varování v ukrajinštině. Třeba tohle: Nekrmte labutě
Divoké pikniky patří k nejčastěji řešeným stížnostem. „Je to nekonečný boj daný tím, že na Ukrajině se to běžně může,“ líčí Petro a doplňuje: „Vysvětlíte to jedné skupince, přijde jiná a začne grilovat.“
Jenže jsou i jiné příběhy. Třeba zachráněný život člověka, kterého jeden z asistentů našel ležet v krvi na záchodě čerpací stanice a včas mu přivolal pomoc.
Jedeme dál
Čtveřice funguje díky zhruba milionové dotaci od ministerstva vnitra, ta vystačí na rok. „Pravděpodobně budeme usilovat o to, aby preventisté pokračovali i nadále,“ potvrzuje Andrea Gregorová z odboru bezpečnosti plzeňského magistrátu.
Vzdát to nechce nikdo. „I když některé zážitky jsou hrozné. Hlavně s opilci. Ale zvládli jsme to. Pokračujeme dál. A děkujeme za důvěru,“ uzavírá Olena Benediuková.
Proč nás Češi nemají rádi? ptají se ukrajinské děti v plzeňském komunitním centru
