Článek
Co je pro vás nejtěžší na práci na anesteziologicko-resuscitační klinice?
Jsem tam od začátku tohoto roku. Předtím jsem pomáhal na standardním oddělení, ale zdá se mi to vlastně už hrozně dlouhé. Psychicky mě to netrápí, spíše fyzicky. Strašlivě mě po službě bolí záda. Jsem zpocený tak, že si musím nosit náhradní spodní prádlo.
Skoro bych teď řekl, že je to i horší než na misích, pokud jde o fyzickou zátěž. Jak to zvládají jiné sestry, po pravdě nechápu. Tolik se navíc nepotkáváme. Já jsem na svém boxu teď často i sám, pauzy máme jinak a sprchovat se také chodíme sami.
Nemocnice v Příbrami ukázala boj s covidem: zdravotníci kolabují vyčerpáním
Předpokládám, že víc jste se bál na misi? Nebo se bojíte nákazy a přenosu nemoci na své blízké?
Nemoci se nebojím. Já sám jsem covidovou nemocí prošel v prosinci a jsem teď i naočkovaný kompletně dvěma dávkami. Psychicky s touto prací nemám problém. Na ARO pečuji o zaintubované pacienty, kteří v podstatě nekomunikují, jen leží. A asi mám velké štěstí, ale žádný mi ještě nezemřel.
Takže ani tímto jsem si díkybohu ještě neprošel. Na misi je to jiné, musíte být pořád ve střehu, což tedy tady také, abyste neudělal chybu, ale nikdo na vás nezaútočí, nezraní vás, nezabije. Tam nevíte, kdy vám spadnou do pokoje rakety.
Pomohla vám praxe z vojenských misí při práci na covidové jednotce?
Původně jsem všeobecnou sestrou. Po šesti letech jsem vstoupil do armády a po výcviku nastoupil k bojovému praporu do Bučovic. Na misi v Afghánistánu na základně Bagrám na přelomu let 2018/2019 jsem působil společně s kolegou záchranářem a lékařem. Jako vojenští zdravotníci jsme školeni především na poskytování akutní přednemocniční péče v bojových podmínkách. Postupujeme dle odlišných pravidel od civilního prostředí, používáme specifické pomůcky a postupy, se kterými se v nemocnici nesetkáte. Jako příklad můžu uvést podání opiátů na základě rozhodnutí zdravotníka. Během nasazení jsem i trhal zuby nebo šil rány.
Jak vypadá vaše práce teď, na covidovém oddělení v brněnské nemocnici?
Dříve společně se sestrou, nyní už často sám se starám o jednoho nebo dva pacienty na boxu. Mám na starosti hygienu, polohování, které se provádí každé čtyři hodiny, obsluhu přístrojů. Náročné je speciálně to polohování, protože jde často o obézní pacienty. Sestry by to musely dělat ve třech, já to zvládnu sám nebo s pomocí jednoho člověka. Ale polohujeme-li pacienty se 180 kilogramy, musí nás být víc. I proto, že musíme dát pozor na kanyly, abychom jim ještě nějak neublížili. Po čtyřech hodinách se převléknu, umyju, jím, piju a zpracovávám dokumentaci. A pak jdu znovu na box, než skončí služba.
Za lásku zaplatila dva miliony korun „americkému vojákovi“
Pacient v nemocnici vám ještě v rukou nezemřel, stalo se to někdy na bojišti?
Nejnáročnější v mém životě byla situace, kdy na naši patrolu zaútočil sebevražedný atentátník ve vozidle naplněném výbušninami. Následkem výbuchu se jedno naše obrněné vozidlo převrátilo. Během incidentu bylo zraněno pět vojáků, z toho jeden těžce. Na místě jsem poskytoval první pomoc společně s kolegy nezdravotníky. Všechny jsme dostali do bezpečí, i ten s těžkými zraněními přežil. Takže můžu říct, že jsem měl zatím velké štěstí všude.