Článek
Zeman, stejně jako Pecková poděkovali za dosavadní práci starostovi Lán Karlu Skleničkovi, který už křeslo neobhajuje. Prezident připomněl, že za několik dnů bude poprvé volit jako lánský občan v komunálních volbách. Uvedl, že dá hlas těm, kdo se zasloužili o Lány a za nimiž zůstala místo slov dobře vykonaná práce. „Nebudu volit, pokud je náhodou na kandidátce, toho člověka, který dnes zajišťoval ozvučení,“ dodal prezident v narážce na technické problémy se zvukem během proslovů.
Zeman, jemuž začátkem března končí mandát, také zopakoval, že se Skleničkou měl za deset let v prezidentské funkci pouze jeden spor, který se týkal výpusti potoka z parku lánského zámku. Konflikt byl podle prezidenta nakonec vyřešen a koryto upraveno.
Graubner připomněl, že Masaryk zastával heslo „nebát se, nelhat a nekrást“ a poděkoval místním za to, že udržují jeho památku. Na známé heslo prvního prezidenta poukázal i Schwarzenberg, podle něj se bohužel zúžilo na „nebát se krást“. To se však podle Schwarzenberga v poslední době napravilo přijetím ukrajinských uprchlíků, lidé tak podle něj převzali Masarykův odkaz.
Zapálení vatry předcházel pietní akt u Masarykova hrobu na lánském hřbitově. Vzpomínkové akce se zúčastnili také Graubner se Schwarzenbergem a Peckovou. Kolem Masarykova hrobu stáli během pietního aktu čtyři mladí dobrovolní hasiči s hořícími loučemi. „Stojíme u hrobu člověka, který celý život pravdu hledal,“ uvedl Graubner. I při této vzpomínce zazněla píseň Ach synku, synku.
Tradice zapalování Masarykovy vatry začala v roce 1935, kdy lánští dobrovolní hasiči navrhli, aby na počest Masarykových 85. narozenin po celé republice zazněly v 19:00 hasičské trubky a na tento signál ve všech obcích, kde fungují hasičské sbory, vzplály připravené Masarykovy vatry. Akce se opakovala do roku 1938, ale už v roce 1937 to bylo v den Masarykova pohřbu a o rok později přesně rok po jeho smrti, tedy 14. září. Poté se akce konala ještě mezi lety 1946 a 1948. Tradice byla obnovena v roce 2001.
Masaryk si Lány s tamním zámkem velmi oblíbil, později se staly místem jeho posledního odpočinku a hrob rodiny Masarykových byl symbolem československé demokracie i v dobách totality.