Předseda NS Angyalossy: Žaloby za koronavirus předpokládáme

Právě proto se potřebuji domluvit s občanskoprávním a obchodním kolegiem, jaký způsob by byl nejefektivnější, abychom předešli zbytečným žalobám, které by pouze zahltily soudy, ale de facto by nevedly k nějakému pozitivnímu výsledku.

Varianty jsou teoreticky dvě. Jestli by nebylo možné vypracovat něco na způsob metodiky podobné té, která se před několika roky vytvořila na přiznávání náhrad nemajetkových újem. Tehdy se dal takový návod soudům, jaké částky přibližně odpovídají určitým nemajetkovým újmám v těch případech, které řeší.

Před touto metodikou byly bohužel někdy propastné rozdíly na některých soudech, kde se přiznávaly statisícové částky, a na jiných za obdobné věci i milionové. A tou metodikou se to sjednotilo a soudy přiznávají přibližně stejné odpovídající částky. Toto by tedy byla jedna cesta.

Je pravdou, že předpokládat ty žaloby lze, protože víme, jaká byla ta situace nejen v republice, ale i celosvětově. Je to situace, kterou svět ještě nezažil, a ty dopady teď budou ekonomické. A spousta lidí se může cítit poškozena, že podle nich vláda učinila či neučinila přiměřená opatření.

Řadě lidí bylo zakázáno v podstatě podnikat, a tato situace dosud nikdy nebyla, a lze tedy předpokládat, že spousta těch lidí se bude cítit poškozena a bude se domáhat nějaké náhrady. Když to nebude, bude to jenom dobře, protože soudy mají i bez toho dost práce. Ale právě spíš z takových preventivních důvodů jsem uvažoval o tom, co udělat, aby se zbytečně nepřidělávala soudům práce a ony nebyly zahlceny takovými žalobami, u kterých je velice pravděpodobné, že by neskončily ve prospěch toho žalobce. Bude-li to možné, řekli bychom tou metodikou, co má a nemá smysl.

Pokud by mi kolegové řekli, že to není zrovna nejvhodnější způsob řešení a že je možné tu problematiku řešit až na konkrétních případech, tak v okamžiku, kdy začnou být takové žaloby podávány, domluvili bychom se se všemi soudy v republice, aby nám to mapovaly a daly nám o nich vědět.

Jakmile by se tedy vyskytlo prvních několik případů, tak aby se k nám co nejdřív dostaly, a pokud bychom zjistili, že rozhodovací praxe je různorodá, tak bychom jednoznačným stanoviskem tuto praxi sjednotili.

Popravdě řečeno jsem si také myslel, že to bude doktor Fremr, a velmi mile mě překvapilo, když volba padla na mě.

Ne, neřekl. Akceptuji zákon a ten říká, že on nemusí odůvodňovat své rozhodnutí. Pan prezident mi to sám od sebe nijak neodůvodnil.

Jednak nebyl ani ten časový prostor, abych se zeptal, proč. A na druhé straně akceptuji jeho rozhodnutí. Asi některé aspekty nebo momenty, které o mně zjistil, anebo moje představy, které jsem mu řekl, a mé zkušenosti převážily tak, že se rozhodl pro mě.

Jak jsem řekl, prezident to nemusí odůvodňovat, stejně jako v případě, když někomu udělí milost. Je to jeho právo, on se takto na základě něčeho rozhodl, já to akceptuji.

A to, že se k tomu musím vyjadřovat… Já jsem s tím v podstatě počítal. Ale kdyby byl předsedou kdokoli, vždy se novináři budou ptát na kdeco a snažit se hledat nejen to pozitivní, ale i to negativní na toho člověka. Ze své minulosti nemám nic negativního, z čeho bych mohl mít obavu, že by novináři zjistili.

Přesně tak, žádný kostlivec ve skříni. V tomto směru mám čisté svědomí. Jsem tedy přístupný jakékoli otázce, a pokud vím, rád na ni odpovím. Vždy jsem byl ve vztahu k veřejnosti a novinářům otevřený, i jako řadový soudce.

No a pokud odpověď nevím, musíte se zeptat toho, kdo odpověď zná, což je v tomto případě pan prezident.

Když jsem byl u Nejvyššího soudu v roce 2014 na stáži, tak byla doktorka Brožová jeho předsedkyní. A velice dobře jsme spolu vycházeli, několikrát jsme se spolu bavili, a když jsem se ke konci roku musel vrátit do Olomouce, tak jsme se naopak ještě loučili s tím, že ona sama říkala, že je jí líto, jak to dopadlo, že jsem nemohl rovnou zůstat tady a že se musím vracet do Olomouce.

Ještě mi tehdy přála, aby se co nejdřív situace obrátila a já se mohl vrátit na Nejvyšší soud. Takže já nevím… Možná jestli si nespojuje moje jméno s mou tváří. Loučili jsme se přitom jako velice dobří přátelé.

Ano.

(směje se…) To jsem neslyšel takto přímo a nevěděl, že mi takto kolegové říkají.

Mangalica je skutečně zvláštní prase, atypické pro evropské poměry. Sahá to do daleké historie, kdy si toto plemeno přivezli Hunové. Zajímavostí je, že mangalica neobsahuje škodlivý cholesterol. Takže i ti, kteří mají vysokou hladinu cholesterolu, mohou výrobky z tohoto prasete jíst, protože jim to tu hladinu nezhorší.

V oblasti, kde jsem vyrůstal, mám spolužáka ještě ze základní školy, který je řezníkem, a tyto produkty vyrábí ve vynikající kvalitě. Když jsem tam ještě bydlel, byli jsme jako dvojčata a trávili čas skoro pořád spolu.

Potom se naše cesty rozdělily. Rodiče se rozhodli, že se přestěhují, a já jsem se dostal v devatenácti na Moravu, odkud pochází moje máma. Kamarád samozřejmě zůstal tam, v maďarském prostředí, kde žije celý život on i jeho předci.

Kontakty ale zůstaly, a protože mám rád maďarskou kuchyni a vyrůstal jsem na ní, tak když jsem se v té oblasti vyskytoval, tak jsem si něco přivezl domů. No a před řadou let jsem na své narozeniny pozval kolegy na menší občerstvení, a dal jim ochutnat vzorek. A po něm mi hned říkali, že až tam příště pojedu, ať jim taky přivezu.

A tím to vlastně začalo, takže když teď jedu příležitostně na ten jih, a není to na mém oblíbeném harleyi, a mám místo v kufru, tak beru pár kousků nejen pro sebe, ale i pro kolegy, od toho mého spolužáka, od kterého mi to chutná nejvíc. Každý, kdo ochutnal, tak řekl, že lepší nejedl.

Ano, pracoval jsem u drážních hasičů u Českých drah. Musel jsem projít psychotesty a různými výcviky.

Bylo mi tehdy zhruba 22 či 23 let. Vrátil jsem se tehdy z dvouleté základní vojenské služby a snažil jsem se hledat zaměstnavatele, který mi umožní zároveň studovat práva, protože na denní studium jsem se nedostal. A vzhledem k tomu, že motory a vůbec technika mě zajímá, je to můj koníček a u hasičů ta technika je, tak jsem měl možnost tam začít pracovat. Bavilo mě to, protože je to hodně zajímavá a prospěšná práce, ale bohužel nakonec nebyla možnost, abych tam při zaměstnání dál studoval práva, takže jsem od hasičů odešel. Neměli by pro mě jako pro právníka využití.

Nastoupil jsem do jedné stavební firmy na personální oddělení, kde jsem při zaměstnání začal studovat. Po roce 1989 se firma, původně státní podnik, reorganizovala a já odešel do soukromého sektoru a začal jezdit autobusem na mezinárodní zájezdové dopravě. Potřeboval jsem překlenout nějakou dobu, než dokončím poslední dva tři roky fakulty.

Od severu Norska až po jih Španělska či Řecka, prostě celou Evropu křížem krážem.

Ano. Být soudcem byl můj celoživotní sen. Ihned po dokončení fakulty jsem s ostatními činnostmi skončil a nastoupil v létě 1993 na Okresní soud v Olomouci jako justiční čekatel. V prosinci 1995 jsem složil justiční zkoušky a začátkem roku 1996 jsem byl jmenován soudcem.

Je to takové ideální. Já jsem na Nejvyšším soudu od roku 2017, ale před tím jsem tu byl celý rok 2014 na stáži. Jenže když mi skončila, tak v Olomouci mě sem nechtěli pustit natrvalo, protože za mě neměli náhradu, takže si mě vyžádali zpět. Měl jsem ale příslib, že když se za mě najde náhrada, tak mi nebudou bránit přejít na Nejvyšší soud. A od dubna 2017 už jsem tedy přešel natrvalo.

Když se podíváte do minulosti, tak profesor Pavel Šámal se stal také z běžného soudce předsedou Nejvyššího soudu, a nebyl předsedou kolegia či místopředsedou.

Ano, byl tu déle. A pokud si vzpomínám, jeho předchůdkyně Iva Brožová také nebyla v nějakém mezistupni a rovnou se stala předsedkyní. Trochu zkreslující je fakt, že jsem tu od roku 2017, tedy tři roky, ale vlastně o rok víc, protože jsem tu byl na zmíněné stáži.

Je pravda, že ta doba není zas tak dlouhá, ale na druhou stranu jsem více než čtvrtstoletí v justici, prošel jsem ji křížem krážem. Mám zkušenosti i jako tiskový mluvčí, což nechci zveličovat, ale na druhou stranu mi to dalo zase náhled do jiných sfér a nikoli jen těch soudcovských, například třeba do řízení soudu a do dalších témat mimo ta soudní.

Ano, bylo. Znám se velice dobře s drtivou většinou našich soudců a s drtivou většinou si i tykám. Řadu z nich jsem znal profesně i mnoho let předtím, protože jsme se setkávali na různých akcích a úrovních. Řekl bych, že jsme si velmi blízcí a jsou mezi námi kamarádské vztahy.

Všichni kolegové, se kterými jsem se potkal anebo jsme se dostali do kontaktu od té doby, co jsem byl jmenován, mi vyjádřili podporu a gratulovali mi. S opačnou reakcí jsem se nesetkal, ani s chladnou.

Ale podle toho, jak mi přáli a vyjadřovali podporu, jsem cítil, že je to upřímné.

Žádné takové reakce jsem vůbec nezaregistroval.

Hodnotil bych ho velice pozitivně po všech stránkách. Jednak personálně jsme naplněni, i když nám průběžně v důsledku dosažení věkové hranice odcházejí soudci, letos celkem čtyři – dva z občanskoprávního a dva z trestního kolegia. Daří se nám to ale doplňovat kolegy, kteří jsou zde na stáži. Soud je podle mě obsazen kvalitními odborníky a nevidím ani důvod, že bych musel něco měnit, do něčeho zasahovat a něco reorganizovat.

A také co se týká rozhodovací činnosti, tak je pravdou, že Nejvyšší soud má až 65procentní důvěru veřejnosti, což potěší. Mně by se samozřejmě líbila až stoprocentní důvěra a budeme v následujících letech pracovat na tom, aby se to z těch 65 procent dostávalo výš a výš.

U nejrozsáhlejší agendy, kterou řešíme, tedy u dovolacích řízení, máme v civilních věcech průměr kolem 196 dnů, u trestních věcí je ten průměr asi 45 dnů.

Jsem o tom přesvědčen, protože na tom sjednocování pracujeme a je to priorita, kterou naplňujeme. Nesetkal jsem se s tím, že by soudy nižších stupňů nějak ignorovaly naši judikaturu. Ano, někdy se může stát, že ne zcela správně ji pochopí, ale to jsou spíš výjimečné případy.

Je to takový zažitý úzus a je to i vhodné, aby předseda i místopředseda byli vždy z jiného kolegia. Je to taková ideální varianta. Ještě jsem ale o jméně nepřemýšlel s ohledem na to, že se věnuji aktuálním věcem, které jsou potřebné k fungování soudu, který byl tři měsíce bez předsedy.

Máme na to dost času, touto otázkou se začnu zabývat někdy na podzim. Navíc je pravdou, že to, kdo bude místopředsedou Nejvyššího soudu, je zase v rukou prezidenta Miloše Zemana.

Nás je tady 72 soudců, a když odečtu sebe, z těch ostatních, kdyby se stal místopředsedou kdokoli, tak s tím nemám problém, protože kolegy všechny znám a s každým dokážu najít společnou řeč, abychom si byli jako tým nápomocni.

Popravdě řečeno se na novém trestním řádu pracuje, ale kvůli koronaviru se všechno trochu pozdrželo. Nebyla možnost se setkávat a řešilo se to korespondenčně. V některých částech už je ale ten návrh i v paragrafovaném znění.

Chci to nyní probrat s ministryní Benešovou, jakým způsobem bychom mohli dál kooperovat s ministerstvem spravedlnosti, abychom to už dotáhli do finální fáze a mohlo to jít do vlády k projednání a ke schválení.

Těžko lze teď říct nějaké lhůty, ale samozřejmě čím dřív, tím lépe. Určitě to ale není otázka měsíců, letos to bude asi těžko, tomu nevěřím.

Je to možné a pravděpodobné, vyloučit to nelze.

Ten nový trestní řád se minimálně v některých bolavých místech toho starého snaží trochu předejít možným průtahům, které mohou vznikat. Mimo jiné jsme se třeba zabývali otázkou, aby se odstranil ten tzv. soudní ping-pong. Aby se takovým způsobem žádný z případů neopakoval, respektive neustále nevracel. Máme tam určitou myšlenku, jakým způsobem tomuto předejít, a to na základě zkušeností ze zahraničí, kde to je osvědčené a funguje.

Byla by za určitých okolností možnost, aby v případě, kdy je obžalovaný zproštěn soudem prvního stupně, mohl odvolací soud sám rozhodnout o jeho vině a trestu. A to v případě, že by provedl nějakou část dokazování.

V dnešní době je to tak, že když odvolací soud míní, že případ není na zproštění, ale lze spíše dospět k závěru o vině, tak nemá jinou možnost než věc vrátit zpět soudu prvního stupně.

Pokud by tedy nově odvolací soud měl tu možnost sám rozhodnout o odsouzení, samozřejmě by ale nemohlo dojít ke zkrácení práv obžalovaného, takže by poté mohl podat odvolání proti tomuto odsuzujícímu verdiktu. A to by řešil buďto jiný senát toho soudu, nebo nadřízený soud, aby byla zachována objektivita. Takto to třeba léta funguje v Maďarsku a vím, že tam s tím nemají problémy.