Předseda asociace ředitelů škol Černý: Rodiče konečně viděli v akci své děti i učitele

Pro mě osobně byl hlavně šílený, protože končím jako ředitel, stávám se úředníkem ministerstva školství a je to pro mě velká změna. Rozhodně jsem po tomto kroku netoužil, ale bral jsem to jako výzvu a teď nevím, jestli jsem udělal úplně dobře. Na svých schopnostech coby úředníka budu muset hodně zapracovat.

Byl to velice neobvyklý rok, který nám hodně dal a některým lidem i hodně vzal. Například nás naučil pracovat s technikou, ale vzal nám spoustu energie. Doufali jsme, že nebudou školy zavřené tak dlouho. Také v oblasti mezilidských vztahů už nebude nic jako dřív, ať už ve třídách, nebo ve sborovnách. Rodiče se začali jinak dívat na učitele, kantoři jinak na rodiče a děti. Neodhadnu, jestli to bude k horšímu, nebo k lepšímu. Teprve se ukáže, co a jak se změnilo.

Asi ve chvíli, kdy se mi ve škole začal houfně šířit covid mezi učiteli i dětmi. Stalo se nám to, když byly otevřené jen první a druhé třídy, dostalo se to k nám zřejmě ze školky. Najednou jsme byli v situaci, kdy už byl vůbec problém zajistit provoz školy. Navíc někteří kolegové měli i velmi závažný průběh, v některých případech šlo bez nadsázky o život.

Asi na zpětnou vazbu od rodičů, když nás ve většině pochválili. Tehdy jsme si řekli, že to snad děláme dobře. I paní inspektorka nám řekla, že patříme k nejlepším školám, které viděla. Pak si člověk řekne, že ta práce snad nebyla zbytečná.

Na konci srpna. Doufal jsem, že jsem zbytečný pesimista, ale cítil jsem, že to s rozvolněním přeháníme a že riskujeme. Přál jsem si, abych neměl pravdu, ale bohužel to pak vzalo strašný kalup a před Vánoci už se všechno zavíralo a bylo jasné, že to jen tak neskončí.

Podle mě by měly být školy otevřené i za cenu nějakých zvláštních opatření. Na jaře se otevření škol vázalo ke třem hlavním opatřením – roušky a dezinfekce, testování, rotační výuka. Každé bylo kritizováno. Z mého pohledu byla nejméně škodlivá rotační výuka.

Školy se to nakonec docela dobře naučily. Zjistily, že na tom není nic zas tak hrozného, třeba my děláme PCR testování, kdy děti pocucají tamponek a vyplivnou ho do zkumavky. Tam není nic, co by mohlo někomu vadit. Ale problém byl s rodiči, kteří to odmítali a děti do školy nepouštěli. Přitom některé z nich pak nedělaly vůbec nic. Zkrátka byl problém v tom, že se nepodařilo testování nějak lépe právně ošetřit.

Roušky a respirátory byly nejméně příjemná věc. Být celé dopoledne v roušce, to nebylo nic moc, a čím bylo tepleji, tím nepříjemnější to bylo. Když si to zpětně promítnu, nejlepší by byla střídavá výuka bez roušek ve třídě. To by bylo pro mě coby pedagoga a myslím, že i pro děti, nejméně zatěžující.

To je pravda, ale na druhou stranu my pedagogové známe jakýsi „haló efekt“. Přijdete do třídy a tam je skupinka dětí, které křičí, a vy nabydete dojmu, že tlumočí názor celé třídy. Ale to mohou být jen tři děti a dalších dvacet si může myslet něco úplně jiného. A toto se trošku děje i v českém školství, kde na povrch vyplouvají určité názory těch, kteří mluví hodně nahlas, ale mlčící většina se moc neprojevuje.

Vzhledem k tomu, že školy opravdu znám, to vnímám tak, že velká většina učitelů byla schopná respektovat situaci a že na ty děti dokázali být, lidově řečeno, hodní. Chápali a dodržovali doporučení ministerstva a jiných organizací.

Na druhou stranu nelze nevidět, že je tady pětina učitelů, kteří jsou urputní. Ti si řekli, že dětem „zadarmo“ nic nedají jen proto, že tady byl covid. Nedokázali si prostě říct, že příští rok je budou mít zas a uvidí se, co a jak. Buď se to dožene, nebo ne a zhodnotí je objektivněji, ale teď budou hodní.

Přísnější přístup lze pochopit například u maturantů, deváťáků, kdy třeba učitelé nechtějí pouštět děti dál a ručit za ně, i když toho moc neumí. Ale jinak opravdu nerozumím tomu, proč se na nich vozit.

I ve své škole je pozoruju, i když jich není moc. Jsou to děti, které jsou silně introvertní a motivované ke vzdělání, ale ve školním prostředí to neuměly prodat. Ty se díky změnám mohly naplno projevit, distan­ční systém jim vyhovoval.

Stejně tak to pomohlo i dětem, které jsou chronicky nemocné a pořád chyběly ve škole. Najednou na tom byly stejně jako ostatní. A pak jsou samozřejmě také děti, které jsou výborné za všech okolností.

Ani ne, pokud byly děti vnitřně motivované a pokud se nebavíme o těch nejmenších. Letos jsem učil šestou třídu a tam je šest sedm dětí, které se učily samy od sebe a žádný bič nepotřebovaly. Pak je tam dalších dvacet, které ho v nějaké míře potřebují.

Tam byli vítězové ti, kteří se v té technice našli. Začali třeba vytvářet únikové hry, hledat a využívat nejrůznější aplikace, dělit děti na skupiny a podobně. Znám pár učitelů, kterým je líto, že distanční výuka končí. A jsou učitelé, kterým distanční výuka skončila, začali učit prezenčně, ale ponechali si virtuální učebnu a využívají ji třeba pro domácí úkoly.

Existují školy, které vždycky vytvářely úzké vztahy s rodiči, pořádají pro ně výlety apod., někde na tom mají postavený program. Někteří učitelé preferují neformální vztahy možná až na úkor profesionality.

Ale máte pravdu, učitelé se měli zajímat o podmínky dětí pro učení doma. Zajímavější ovšem bylo, že rodiče teď mohli být účastni té výuky, viděli v akci své dítě, ostatní děti i učitele. Všechny tři věci pro ně mohly být překvapivé.

Efekt mohl být dvojí. Někteří začali oceňovat práci učitelů, protože až nyní si uvědomili, jak obtížná práce to je. Na druhou stranu, když se některým učitelům moc nevedlo, rodiče byli kritičtí k tomu, jak učí. Někdy oprávněně, někdy ne, dosud to však neměli jak zjistit.

Na spoustě škol začali psát rodiče pochvaly i stížnosti. Třeba to zase opadne, ale řekl bych, že se rodiče odteď budou víc zajímat o dění ve škole.

Myslím, že se to celkově posune. Skokově vzrostl zájem učitelů o jiné typy hodnocení, než je známkování, jako je slovní, formativní. Lidi nad tím začali přemýšlet.

Na druhou stranu jsou známky ve většině škol velmi zakořeněné, protože jsou velmi jednoduché a velmi snadno se statisticky zpracovávají. Proto si nemyslím, že bychom se dočkali odklonu od známek ve větší míře, ale možná začnou školy hledat cesty, jak známky zkombinovat s něčím jiným. Mohlo by k tomu dojít třeba v nižších ročnících. Tam je pro to spousta důvodů.

Zase tak moc těch škol nebude, protože s formativním hodnocením je spousta práce. Je rozdíl, jestli hodnocení zabere půl hodiny nebo 2,5 hodiny. Ale když v tom učitel vidí smysl, tak na to čas rád obětuje. Je to krok směrem, kterým bychom chtěli jít.

Podle mě by stálo za to, upustit od známek ve výchovných předmětech. Nevidím jediný důvod pro známkování hudebky kromě toho, že to vylepšuje dětem průměr na přijímačky, ale kdyby se to zrušilo centrálně, tak jsou na tom všichni stejně. Když učitel dá dětem samé jedničky a „zazpíváme si“, není to hodnocení, ale parodie.

Čísla se liší podle posuzování, ale těch, které vypadly úplně, bude kolem deseti tisíc.

Je třeba si říct, kolik z nich by na tom bylo bez covidu lépe. Je mezi nimi dost dětí, které té škole nedaly vůbec nic ani předtím. Chodily do školy, ale mentálně se výuky ne­účastnily, anebo do školy ani nechodily. Existuje totiž tzv. skryté záškoláctví, kdy žáci mají omluvené hodiny jen proto, že jim rodiče záškoláctví tolerují. Asi nejvíc jich bude ze sociálně zanedbaných poměrů, i když nejen.

Nicméně jsou i žáci, které jsme v rodinách a ve školách naučili něco dělat jen tehdy, když nad nimi někdo stojí. Ti neměli žádnou vnitřní motivaci, ale čistě vnějškovou a tady se ukázalo, jak tato motivace selhala. Tyto děti by normálně tak velké problémy neměly, ale teď je bohužel mají. Jedna z možností je zaměřit na ně výuku a zkusit jim pomoci, ať už to jsou letní kempy, nebo doučování na podzim. To ale pomůže nejvíc těm dětem, které mají jen dílčí mezery.

Problém se řeší, je otázka, jak účinně. Tábory nepořádají školy, ale jiné subjekty. Je dobře, že jsou, ale doučování na nich bude tvořit tak pětinu programu. Tam spíš půjde o návrat do kolektivu, obnovení návyků, vztahů. Jejich doučovací efekt asi nebude velký a děti s velkými mezerami asi nezachrání.

Pravidelné doučování může být účinnější, ale zase je otázka, jak moc ho budou brát vážně. A pak jsou děti, kterým nepomůže ani to. Tady mohou pomoci například nízkoprahová zařízení a neziskovky, které dokážou hodně užitečného.

Určitá malá část dětí si zkrátka ponese ten výpadek dál. Ale na druhou stranu to budou děti, u kterých je otázka, co z nich bude a zda by z nich bylo něco jiného, kdyby do školy chodily.

Špatné by bylo, kdyby vypadl potenciální vysokoškolák, ale i to je možné. Mohla třeba vzniknout závislost na počítačových hrách, pokud nebylo možné kontrolovat žákovy aktivity. Právě těmhle dětem by ale mohly pomoci ty nástroje, o kterých jsme se bavili.

Asi trochu záleží na předmětu, který učíte, a taky je to škola od školy. Část škol bohužel pojala distanční výuku po vzoru Švejka. Alespoň zpočátku.

Jsou totiž tři typy škol. Jedny jsou progresivní, alternativní, ženou se dopředu a učitelé jsou do všeho nadšení. To je super. Pak jsou školy, které nejsou progresivní, ale jsou poctivé, záleží jim na jejich práci, dělají ji důkladně. To může být problém z hlediska vývoje školství, ale nekritizuji je, protože to dělají poctivě a o něco jim jde. A pak jsou ty, kterým ani nejde o výsledky, jen prostě existují.

V těch prvních i druhých školách se pracovalo. V těch prvních progresivněji, v těch druhých se třeba pracovalo o to víc, protože neměly moderní metody a třeba to bylo i frustrující, protože to najednou nešlo tradičními postupy. A v těch třetích si asi nějaké ty prázdniny udělali. Ale jak jsou velké ty skupiny, nedokážu odhadnout.

Zřejmě ano a zřejmě víc, než by člověk čekal. Bylo to vidět i při diskusi kolem malé revize učiva, která byla sice špatně komunikována, ale bez ohledu na to jsme viděli, jak všechna oborová sdružení bojovala o to, aby bylo z jejich předmětu zachováno co nejvíce. Každý sice obecně říká, že je v pořádku ubrat na objemu učiva, ale když dojde na jeho obor, tak vlastně nechce vypustit nic.

Někdo osvícený bude muset do toho sáhnout a systematicky to uchopit. Ale i při sebelepší komunikaci bude vždycky část učitelů tvrdit, že je to špatně.

My učitelé jsme hodně konzervativní, neradi opouštíme fungující modely. Když máme dojem, že je tam ten šroubek nezbytný, tak ho nevyndaváme.