Článek
K vytvoření Charty vedlo především zadržení členů undergroundové skupiny The Plastic People of the Universe Státní bezpečností v roce 1976. U zrodu dokumentu stáli mezi jinými i budoucí československý a český prezident Václav Havel, filozof Jan Patočka, politik Zdeněk Mlynář, bývalý ministr zahraničních věcí Jiří Hájek a spisovatel Pavel Kohout.
Charta 77 neměla žádné stanovy ani trvalé orgány a pod její hlavičkou se sešli lidé s různými politickými a společenskými názory, kteří kritizovali tehdejší československou vládu za porušování lidských práv.
Samotný text prohlášení, který vznikal v průběhu prosince 1976, byl zveřejněn ve dnech 6.-7.ledna 1977 současně v několika západních denících. V Československu pak začal kolovat v samizdatové formě. Už koncem prosince roku 1976 podepsalo prohlášení 242 signatářů.
StB, která se snažila předejít rozšíření dokumentu, ještě 6. ledna zadržela Havla, spisovatele Ludvíka Vaculíka a herce Pavla Landovského, kteří také dokument podepsali.
Pro komunisty byli signatáři zrádci vlasti
Komunistická vláda označila manifest za protistátní a protisocialistický, jednotlivé signatáře pak za vlastizrádce a odpadlíky. Někteří z nich byli propuštěni z práce, jejich dětem bylo odepřeno studium na školách, přišli o řidičské průkazy, byli nuceni k emigraci nebo jim bylo odebráno občanství. Někteří byli také zadržováni státní policií, souzeni a vězněni. Řada členů Charty 77 byla nakonec přinucena ke spolupráci s StB.
Režim se snažil na kritiku odpovědět i ideologicky a dal vzniknout takzvané Antichartě, kterou podepsala řada českých umělců. Mnozí pak ale tvrdili, že tak učinili pod nátlakem nebo že o svém podpisu vůbec nevěděli.
Mezi nejhorší události tehdejší doby patří smrt prvního mluvčího Charty profesora Jana Patočky, který zemřel 13. března 1977 po osmihodinovém výslechu, nebo případ Pavla Wonky, který byl po vykonstruovaných procesech opakovaně vězněn a nakonec zemřel v roce 1988 v královéhradecké věznici v 35 letech.
O rok později vznikla Nadace Charty 77 a VONS
V roce 1978 byla ve Stockholmu založena Nadace Charty 77, a to skupinou aktivistů kolem švédského levicového časopisu Folket i Bild ve spolupráci s jedním se signatářů Charty Jiřím Pallasem. Jejím cílem byla podpora cílů Charty a pomoc pronásledovaným v tehdejším Československu. Dnes působí Nadace v Česku jako nezisková organizace.
V dubnu stejného roku byl vytvořen Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), prostřednictvím kterého se chartisté pokoušeli zveřejňovat osudy stíhaných lidí. V říjnu 1979 pak bylo šest představitelů této skupiny včetně Václava Havla odsouzeno za rozvracení republiky na tři až pět let odnětí svobody.
Z mnoha chartistů se v 90. letech stali politici
Charta 77, která přečkala pokračující státní represi v 80. letech, začala být více aktivní ke konci desetiletí, kdy se začalo schylovat k pádu režimu. Během Sametové revoluce v listopadu 1989 chartisté s komunisty vyjednávali o nenásilném odevzdání moci.
Řada signatářů se poté angažovala v politice, především prostřednictvím Občanského fóra, a někteří z nich se dostali do vysokých státních funkcí. Václav Havel se stal prvním prezidentem nového státu, v čele ministerstva zahraničí se ocitli nejprve Jiří Dienstbier a pak současný ministr Alexandr Vondra a Pavel Rychetský se stal předsedou Ústavního soudu.
Charta ukončila svoji činnost v roce 1992, celkem ji podepsalo 1898 lidí.
Politolog a historik Michal Pehr z Akademie věd ČR shrnul význam Charty 77 takto: "Byla uskupením intelektuálů, které poprvé jasně řeklo, že v Československu není vše v pořádku a přesně takového spojení inteligence do určité skupinky se komunisté báli. Význam Charty se pak umocnil právě proto, že jí minulý režim udělal nechtěnou propagandu. Lidé si totiž uvědomili, že tu něco je a když to vláda kritizuje, tak to přeci musí být dobré," řekl Novinkám.