Právníci: Navrhované změny zákona o ochraně veřejného zdraví znamenají pošlapání ústavního pořádku ČR

Změna předpokládá částečně omezení dosavadních svobod občanů, daných Ústavou a Listinou základních práv a svobod, což lze udělat jedině zákonem. Až doteď to vypadalo, že změnu zákona do prázdnin politici stejně nestihnou, a tak vše skončí dřív, než začalo.

Pokud by totiž vláda připravila opět nějaké provizorní řešení a covid pasy například nařídila s odkazem na paragraf 69 zákona o ochraně veřejného zdraví, tedy podobně jako vydává všechna mimořádná opatření ministerstva zdravotnictví, vystavila by se nebezpečí, že hned po první stížnosti by soud takové rozhodnutí zrušil. V tuto chvíli to ale vypadá, že se vláda poučila a nic nechce ponechat náhodě.

Předseda Sněmovny Radek Vondráček (ANO) už připravil půdu a na žádost premiéra Andreje Babiše (ANO) kvůli rychlejšímu projednání návrhu zákona prodloužil dosavadní stav legislativní nouze až do konce června. Pokud vše půjde podle plánu, mohl by být zákon ve Sněmovně schválen i s případnými úpravami během jediného dne.

„Cílem návrhu zákona je stanovit právní rámec pro vydávání certifikátů fyzickým osobám osvědčujících skutečnost, že byly očkovány proti onemocnění covid-19, prodělaly onemocnění covid-19 nebo byly testované na přítomnost viru SARS‑CoV‑2 nebo jeho antigenu," píše se v dokumentu.

Covid pas by přitom neměl sloužit jen k cestování v reakci na připravované nařízení Evropské unie, ale měl by prokazovat bezinfekčnost například na hromadných kulturních či sportovních akcích, pro využívání některých služeb nebo místo testu v zaměstnání.

„Návrh novely zákona považuji za zcela absurdní,” komentuje připravovanou novelu advokát Tomáš Nielsen. „Orgány ochrany veřejného zdraví (hygienické stanice a ministerstvo zdravotnictví – pozn. red.) díky němu mají získat přístup k osobním údajům, na které dosud neměly nárok. A to dokonce nejen pro účely boje proti infekčním onemocněním, ale i pro tzv. ochranu zdraví při práci. Umožní jim to tak využívat data o lidech i v případech, kdy je to dosud zcela nepřijatelné.

Stát dále bude moci omezovat přístup na veřejné i soukromé akce, aniž by bylo jasně řečeno, co se takovou ,akcí‘ rozumí. Kromě očkování by lidem mělo vstup zajistit i testování. Jenomže zákon neupřesňuje podmínky. Nemusí jít přitom jen o covid-19, na některé nemoci ani nemusejí testy vůbec existovat,” dodává Tomáš Nielsen.

Současně poukazuje na to, že ani jedna z podmínek uvedených v zákoně nezaručuje, že se šíření viru skutečně zamezí. A jako důvod pro okleštění základních práv tudíž tento argument nemůže obstát.

Advokátka a expertka na zdravotnické právo Vladana Vališová jde ještě dál. „Vypadá to jako nějaký říšský výnos,” říká. Naráží na tu pasáž zákona, v níž se píše, že zmíněná mimořádná opatření nařizuje příslušný orgán ochrany veřejného zdraví, který také rozhoduje o jejich ukončení. K omezení základních práv tedy dochází na základě rozhodnutí exekutivy, nikoli parlamentu, aniž by byl hodnocen legitimní cíl a prostředky.

„Když se třeba podíváte na Verordnung des Reichs-präsidenten zum Schutz von Volk und Staat (Nařízení říšského prezidenta na ochranu lidí a státu) z 28. 2. 1933, i to působí dojmem aktuálního ohrožení státu a bylo vydáno ,do odvolání‘.

Paragraf 69 zákona je možné použít kdykoli ,při epidemii nebo nebezpečí jejího vzniku‘. Nejedná se tedy jen o covid, ale o jakékoli infekční onemocnění, a také o to, že nově vkládané ustanovení je pojaté nesmírně široce. ”Pokud ho tedy poslanci a senátoři odhlasují, ministerstvo zdravotnictví by na jeho základě mohlo omezovat vstup veřejnosti prakticky kamkoli, při troše nadsázky třeba i jen z důvodu rýmy. A za neuposlechnutí ukládat vysoké pokut,” shrnuje Vališová.

„A po tom, co ministr zdravotnictví bez ostychu veřejně prohlásil, že ví, že nařizují opatření v rozporu se zákonem, je myslím důvod se obávat, že by toto ustanovení mohlo být zneužito – kdykoli,” dodává.

Další otázkou je, jestli je na místě projednávat takovou zásadní změnu ve stavu legislativní nouze. Tímto režimem je omezena odborná debata i celá parlamentní procedura, která umožňuje pečlivé zpracování novely.

Především však je institut legislativní nouze vyhrazen pro mimořádné okolnosti odůvodňující obavu, že je ohrožena bezpečnost státu, značné hospodářské škody nebo jsou ohrožena základní práva a svobody. Konkrétní návrh zákona by měl představovat vhodný prostředek k zamezení takovému ohrožení veřejného zájmu. Jedná se také o institut dočasný, neměl by trvat v řádu měsíců.

Podle obou právníků je obecně chybou vázat opatření na existenci epidemie či pandemie SARS-Cov 2. Například v současné době už v ČR poklesly počty nových případů na nižší stovky, přesto země dál funguje v režimu pandemického zákona a nikdo není schopen vysvětlit proč. Nemluvě o tom, že pokud vyjdeme z definice pandemie dle WHO, pak ji odvolat prakticky nikdy ani nejde.

Další úskalí už jen stručně: Testování lidí, kteří nejsou podezřelí z nákazy bez jejich souhlasu. Dále diskriminace nemajetných – neboť očkování na rozdíl od testování má být zdarma. Na nepřípustnost takového nátlaku už poukázalo i Parlamentní shromáždění Rady Evropy. A v neposlední řadě i otázka prokazování.

„Nemyslím, že by recepční ve fitku bylo něco po tom, jaké onemocnění jsem prodělala, je to citlivý údaj. I kdyby ale tedy existoval zákonný podklad pro povinnost někomu takové věci sdělovat, nevím, jak má taková osoba ověřit, zda jsem to skutečně já, komu bylo vydáno ono potvrzení,” upozorňuje Vališová.

Projednávání zákona v režimu legislativní nouze tak odsuzuje i Tomáš Nielsen: „Podobné úpravy zcela nezbytně musí projít řádným legislativním procesem, musí být diskutovány na širokém veřejném fóru, jinak hrozí, že opět vznikne paskvil. Ministerstvo chce ale návrh projednat ve stavu legislativní nouze. V situaci, kdy pro to zcela evidentně nejsou splněny žádné podmínky. Pokud to poslanci a senátoři připustí, pak tím skutečně otevřou Pandořinu skříňku, kterou se Ústavnímu soudu dosud dařilo držet uzavřenou. A budeme svědky dalšího pošlapání ústavního pořádku České republiky.”