Článek
Dvaadvacetiprocentní DPH je unikát, který nemá ve vyspělých zemích obdoby, a čím víc prospívá nenasytnému státu, tím víc na druhé straně krátí zisky z podnikání. V době, kdy Klausova vláda usilovně brzdila velkou privatizaci, protože jí víc vyhovovalo po socialisticku nesystémově přidělovat prostředky polostátním podnikům, ovšem nikdo nemohl dost důrazně protestovat. A pokud jde o vládu současnou, ta zase počítá s každým krejcarem rozpočtového příjmu, proto se koaliční strany nemohou snadno shodnout, že jednoduše nějaké to procento uberou.
Bylo by snadné - a jako každý komentátor k tomu mám sklony - otřískat vládě o ústa učebnicové poučky, když situace není právě učebnicová. Snažím se tedy pochopit, že hospodářští ministři vědí, jak blahodárný vliv by mohlo mít snižování daňové zátěže podnikatelů, kdyby... Kdyby si Klausova vláda tu daň nenasadila tak vysoko a kdyby Zemanova vláda nenadělala tak velké dluhy, bylo by pro tu dnešní snazší chovat se prorůstově a bylo by dost důvodů kritizovat ji, že škudlí.
Co si však kritiku zaslouží za všech okolností, to je styl jednání. O záležitostech, které přesahují rozměr jednoho volebního období - a k těm výše nebo dokonce počet daňových sazeb nepochybně patří - by vláda měla hezky poklidně rokovat ve svém obvyklém čase. Jinými slovy, o takových věcech by se nemělo jednat narychlo v neděli. Zejména ne pod tlakem mediálního rozruchu kolem plínek, nedomyšlených nápadů a po změnách názorů rychlejších než kalendář.
Včerejší výsledek se zdá překvapivě dobrým kompromisem, opozice těžko bude hledat kloudný protiargument. Obávám se však, že vzápětí vypukne velké přehodnocování, protože ve vedení ODS, KSČM i ČSSD je dosti lidí, kteří každý krok Špidlovy vlády považují za prohru soc. dem. A Koloděje budou příští neděli zase volné.
PRÁVO 2. února