Článek
O nárůstu počtu stížností Šabatová informovala ve čtvrtek na tiskové konferenci.
Uvedla, že přestože od začátku devadesátých let, kdy se poprvé výrazněji začalo upozorňovat na práva lidí se zdravotním postižením, ušla česká společnost notný kus cesty a postižení jsou častěji zapojení do společnosti — například pracují nebo studují — musejí tito lidé stále čelit ústrkům a nepochopení.
„Být osobou se zdravotním postižením znamená potýkat se od dětství s nejrůznějšími problémy. Někdy jsou to věci, které by nás ani nenapadly, protože se na to díváme očima zdravého člověka. Začíná to zhoršeným přístupem ke vzdělání, omezením volnosti pohybu, lidé nemohou získat parkovací místo,“ vypočítávala Šabatová.
Úřadům často chybí dobrá vůle
Právnička úřadu Eva Nehudková upozornila hned na několik případů, kde chyběla jen dobrá vůle k tomu, aby se život postiženým lidem usnadnil. Například muž, který neušel více jak 150 metrů, marně žádal o vyhrazené parkování.
„V okolí se přitom nacházelo několik parkovišť, takže zřízení jednoho místa by parkovací situaci nijak neovlivnilo. Město na naše doporučení svůj postoj přehodnotilo,“ řekla Nehudková.
Další drobný ústrk, který ovšem znamenal nemalou komplikaci, se týkal neslyšící ženy, které bytové družstvo odmítlo při rekonstrukci zvonků zřídit videotelefon.
„Odůvodnili to tím, že kdyby jí přístroj pořídili, nepřiměřeně by ji zvýhodnili oproti jiným obyvatelům domu, kteří měli jen audiotelefon. Přitom žena podle světelné signalizace mohla zjistit, že někdo zvoní, ale nemohla zjistit, kdo to je,“ dodala Nehudková. Zde se spor zřejmě bude řešit až u soudu.
Nedostatek tlumočníků do znakového jazyka
Úřad ochránkyně práv upozorňuje také na nedostatek tlumočníků ze znakové řeči. „Potřebovali bychom jich asi třicetkrát tolik, aby se pokryly vzdělávací potřeby dětí, aby se lidem pomohlo při komunikaci v běžném životě, aby se pomohlo rodinám, kde je některý z členů rodiny postižený,“ konstatovala ombudsmanka.
Na jednoho tlumočníka v Česku připadá 140 klientů, přičemž například v USA je to jen čtyři až pět lidí. Problémem je to, že tlumočníci chybí i ve školách. Horko těžko se tak zajistí potřeby vzdělávání pro malé děti, a u středního nebo vysokoškolského vzdělání se už dá podle ombudsmanky hovořit o diskriminaci.
„Pro studenty se sluchovým postižením je vysokoškolské studium jen omezeně dostupné. Absolventi by přitom mohli učit děti se smyslovým postižením na nižších stupních. Vyřešil by se tak problém nedostatku kvalitních učitelů se znalostí znakového jazyka,“ vysvětlila Šabatová.
Navíc v tuzemsku chybí i jasně stanovená pravidla pro znakovou češtinu, jako je tomu třeba u cizích jazyků, kde se dají znalosti srovnávat podle jednotlivých stupňů.