Poslanec Zuna: Chceme zpřísnit tresty za znásilnění

Jedná se o iniciativu pro problematiku násilí na ženách a dětech. Vznikla pracovní skupina v Poslanecké sněmovně ve spolupráci s advokátkou Lucií Hrdou a organizacemi Bílý kruh bezpečí a ROSA. Problematiku chceme řešit ve třech rovinách: společenské, legislativní a soudní.

Pro mě jako poslance a muže je zásadní rovina společenská. Je důležité vyslat společnosti signál, že domácí a sexuální násilí se nesmí přehlížet, tolerovat a bagatelizovat. Moje role jako politika je o tom hovořit. Veřejné výstupy či semináře pro odborníky a politiky, které s neziskovými organizacemi připravujeme, jsou nástroje pro otevření tohoto tématu.

Bezpochyby se budeme věnovat redefinici trestného činu znásilnění či zavedení Istanbulské úmluvy. Budeme také chtít odpovídající tresty. Nahlášení a řešení znásilnění je pro oběti těžké a na konci útrap čeká podmíněný trest pro násilníka.

Statistiky ukazují, že v České republice se domácí násilí týká každé čtvrté domácnosti, což je alarmující číslo. Dochází ke zhruba dvanácti tisícům případů znásilnění ročně. Z toho pouze zhruba sto pachatelů míří do vězení a další stovka dostává podmíněné tresty. Je to jen další zklamání pro poškozenou. Jsem přesvědčen, že podmínka za znásilnění je nedostačující a neodpovídající.

Soudy musí uplatňovat rozsah trestů od nejvyšší sazby. Pokud se bude uplatňovat na spodní hranici, snaha o změnu může být zbytečná. Bavíme se tedy o průběžném školení soudců, jehož cílem bude, aby se soudy k obětem chovaly citlivěji než nyní. Jde o přístup k oběti. Mluvím i o obecné rovině, aby oběť měla vůli trestný čin řešit a soud měl vůbec možnost a příležitost potrestat násilníka. Poškozeným nesmí být kladeny překážky.

Jde například o moment, kdy oběť zmíní rodině či přátelům svou domácí situaci, a potom může přijít dotaz: „A proč neodejdeš?“ Od nejbližších tedy namísto empatie přichází obvinění a nevhodné otázky. Oběť ztrácí důvěru k nejbližším a pak ji neočekává od dalších institucí, ať už to je policie, soud, či neziskové organizace.

K oběti je nutno přistupovat co možná nejcitlivěji, aby byla ochotna situaci řešit a neztrácela důvěru v potrestání pachatele. V případě domácího násilí není snadné opustit násilníka a dost často žena s dítětem nemá kam odejít. Řešíme tedy například azylové domy, které jsou velmi podstatné.

Můžu komentovat poslední roky, kdy situace byla výrazně ovlivněna covidovou pandemií. Ta měla dopad na změnu návyků a chování, nyní trávíme více času doma. To mělo dopad zejména na domácí násilí, počet jeho případů vzrostl o padesát procent. Proto je důležité se tomu teď věnovat.

Podle mě je to odpovídající doba s ohledem na to, jak je domácí a sexuální násilí náročné a citlivé téma. Je důležité najít odbornou i politickou shodu v plánovaných změnách.

Doufám, že ano. Věřím, že k tomu budeme všichni přihlížet politicky a budeme mít snahu najít řešení společně. Přijde mi, že odmítání Istanbulské úmluvy vychází ze situace ve společnosti, kde se často tyto problémy přehlížejí a bagatelizují.

Istanbulská úmluva je velkou příležitostí, jak domácí a se­xuální násilí řešit a postavení obětí výrazně zlepšit. Bezpochyby do této debaty patří. Výrazně pomáhá při pojmenování a definování násilí na ženách a dětech.

Odkladu rozumím. Je to citlivé téma a je potřeba se do projednání zapojit intenzivně. Navíc mají s ním být hotovi v lednu příštího roku, což bude navazovat i na konkrétní kroky a opatření, které bychom chtěli ministerstvu spravedlnosti předložit na podzim.