Porodím vám dítě. Zn.: Za půl miliónu

Přestože se v Česku tak podle znalců rodí stovky dětí, celý tento proces stojí právně ve vzduchoprázdnu. A na tom se v brzké době ani nic nezmění.

„Nabízím pomoc bezdětným párů – svou dělohu k náhradnímu mateřství. Nemám problém předat dítě rodičům, cena dohodou. Pouze párům, které mají zajištěnou kliniku, mají zajištěnou právní dohodu a také vědí, do čeho jdou,“ zní text jednoho z inzerátů na internetu.

„Neplodné páry také zcela veřejně hledají náhradní matky. Ideální kandidátkou je rozvedená žena nebo vdova, jež má už alespoň jedno nebo dvě své zdravé děti a nemá žádné nemoci,“ řekla Právu zástupkyně ředitelky Ústavu sociální práce Univerzity Hradec Králové Olga Sovová.

„Žena se nechá za souhlasu muže z páru uměle oplodnit třeba i vajíčkem druhé ženy a okamžitě po potvrzení těhotenství se muž zapíše na matrice souhlasným prohlášením jako otec. Jakmile žena porodí, dítě mu předá. Cena se pohybuje mezi 300 a 500 tisíci kompletních nákladů,“ potvrdila Sovová.

„Mnohé náhradní matky ani nechtějí dítě po porodu vidět a personál nemocnice je už od začátku informován, že dítě půjde k otci. Už v nemocnici se o dítě starají jeho noví rodiče a po dvou měsících zahájí proces osvojení. Je to legální, protože zákon to nezakazuje,“ upozornila zástupkyně ředitelky.

Tuto praxi potvrdil i jeden z kolizních opatrovníků, který nechtěl být jmenován. „Matka nechá dítě v nemocnici a to už si pak rovnou odnášejí noví rodiče. Toto jednání se ale těžko sleduje,“ řekl Právu.

„Naši zákonodárci udělali chybu, když nad tím zavírají oči. Tyto věci se dějí, ať si o tom myslíme cokoli. Jenže se o nich nezmiňuje žádný předpis soukromého nebo veřejného práva s výjimkou jednoho paragrafu občanského zákoníku, kde se praví, že osvojení je vyloučeno mezi osobami příbuznými v přímé linii a sourozenci, což neplatí v případě náhradního mateřství,“ konstatovala Sovová.

Některé kliniky reprodukční medicíny dokonce svým klientům nabízejí i smlouvy, které upravují vztah mezi náhradní matkou a párem, který čeká na dítě.

„To je ale za současné právní úpravy k ničemu. Matkou je žena, která dítě porodila, to nezmění žádná smlouva. Náhradní matka se tak může rozhodnout, že dítě páru nedá, nebo se dítě přes veškeré testy narodí postižené a pak se zase k němu nikdo nehlásí, přitom muž je k němu povinen výživným, protože se nechal zapsat jako otec,“ upozornila Sovová. Právo se obrátilo na příslušná ministerstva, zdali se nějak chystají do této šedé zóny vstoupit a nastavit jasná pravidla.

„Institut náhradního mateřství je upraven v novém občanském zákoníku, nicméně pouze ve vztahu k osvojení. Náhradní mateřství se tedy v ČR nenachází v úplném právním vakuu,“ řekl mluvčí ministerstva spravedlnosti Jakub Říman.

„Jakákoliv podrobnější zákonná úprava by však musela být připravována ve spolupráci a po dohodách s ministerstvem zdravotnictví. V současné době se ale žádná úprava nového občanského zákoníku týkající se náhradního mateřství nepřipravuje,“ dodal Říman. Podle ministerstva zdravotnictví by měl ale změnu iniciovat resort spravedlnosti.

„Pokud by mělo české právo více regulovat tuto oblast, ať pozitivně, nebo negativně, například zákazem, což je tak v řadě zahraničních států, šlo by zejména o regulaci rodinně-právních vztahů, tedy v rámci občanského práva. Gesčním ministerstvem pro tuto oblast je ministerstvo spravedlnosti. V případě právní regulace v gesci ministerstva zdravotnictví by se jednalo jen o drobné návazné otázky v oblasti asistované reprodukce či porodnictví,“ prohlásil jeho mluvčí Ladislav Šticha.

K ničemu se nechystá ani ministerstvo práce a sociálních věcí. „Otázka náhradního mateřství je otázkou spíše občanského práva, pomineme-li aspekt čistě zdravotní, a jako taková se týká spíše ministerstva spravedlnosti,“ napsal Právu jeho mluvčí Jiří Vaněk. Olga Sovová se ale domnívá, že bychom měli nějak reflektovat, že se tyto věci dějí a že jsme vyspělá země.

„Jsou státy, kde jsou praktiky náhradního mateřství zakázány, jako v Německu nebo Francii, jinde jsou povoleny, jako třeba v Makedonii. U nás na to nikdo nedohlíží, a kde není žalobce, tam není soudce. Zákonodárce by měl přestat zavírat oči a říct, že je to zakázáno, nebo nastavit jasná pravidla,“ dodala Sovová.