Článek
Bushe totiž tlačí počasí, v dubnu bude válka vzhledem k nastávajícímu létu už sotva možná. Jiný důvod k zásahu než počasí není, Irák čím dále tím více spolupracuje, ničí rakety. Stále nejsou poznatky, že by disponoval zbraněmi hromadného ničení.
Dvě pětiny Američanů souhlasí nyní s vojenským zásahem proti Iráku, dvě pětiny podmiňují tento zásah rezolucí RB a poslední pětina je proti válce zásadně. Pro Bushe je proto souhlas RB důležitější než začátkem roku, kdy se chtěl spokojit s "koalicí ochotných". A o tu pětinu, čekající na stanovisko RB, dnes jde. Pokus nechat schválit ultimátum je Bushovou lstí, jak vytvářet dojem, že OSN americký zásah přece jen nějak podporuje, i když souhlas k němu nedává.
O Mexiko, Chile a tři další členy RB z Afriky se dnes přetahuje Washington a Paříž. Na přemlouvání není nic špatného, jenže Bush se snaží jejich souhlas koupit, podobně jako nedávno souhlas Turecka s použitím základen na jeho území pro zásah proti Iráku. Tam se i smlouvalo, kolik že těch miliard USA Turecku vyplatí.
Veřejný handl o životy mnoha lidí odpuzuje, i v USA řady stoupenců Bushova řešení řídnou. Jen zásadoví morální fundamentalisté se nenechají zmást, pro ně zlo zůstává zlem a dosažení dobra je účelem, který ospravedlní použití jakýchkoli prostředků. Přinejmenším v Mexiku a v Chile, kde mají se severoamerickým dobrem své zkušenosti, občané - a možná i jejich politici - se takovým handlem nutně cítí poníženi. Alespoň turecký parlament americké peníze nepřijal.
Bushovým lidem to dalo asi práci ho přesvědčit o nutnosti sehnat podporu ve světě. I když on vlastně Mexiko za zahraničí ani nepovažuje, jak o to svědčí jeden z jeho kouzelných výroků, jež zveřejnil na internetu spisovatel Umberto Eco. Mluvil jsem s Vincentem Foxem, mexickým prezidentem, řekl Bush v říjnu 2000, o tom, že budou do USA posílat plyn a ropu, abychom nebyli závislí na zahraniční ropě.
Náboženskosektářská motivace Bushových postojů, jeho nedostatek přehledu o světě a mdlé uvažování nejsou stále dostatečně zhodnoceny. Jeho spolupracovníci, světoví státníci, i milióny lidí na celém světě, se tváří, jako kdyby bylo vše v pořádku, s Bushem souhlasí, nebo ne. Ale téměř nikdo si veřejně nepřipouští bídu, do níž jsme se dostali - o osudu lidstva rozhoduje člověk, jehož osobnostní rysy vzbuzují pochybnosti.
Český zástupce v NATO Karel Kovanda může českého občana ponížit tím, že ho, prosťáčka, přesvědčuje, že pomoc NATO Turecku nemá nic společného se zásahem proti Iráku. Český ministr Cyril Svoboda může českou veřejnost zase ponižovat tím, že jí bez důkazu tvrdí, že věří (jako Američané), že Irák má bakteriologické zbraně. Největším ponížením ale je, že se všichni tváříme, jako by Bush byl normální politik demokratických Spojených států.
V USA zatím jako by znovu ožívala kampaň proti válce ve Vietnamu. Přibývá protestů, proti zásahu v Iráku se vyslovil i nositel Nobelovy cenu Jimmy Carter a také Madeleine Albrightová. Stanovisko ženy, která v roce 1999 tvrdila, že diktátor Miloševič za několik dnů padne, a tím se vše vyřeší, je zvlášť cenné. Poučila se.
RB má před celým lidstvem velkou odpovědnost. A je jen dobře, že ČR není nyní nestálým členem této rady, podle postojů české vlády bychom se museli obávat, že podpoří Bushovy postoje podobně jako Bulharsko. A to z vděčnosti, že v roce 1989 osvobodili USA Cyrila Svobodu a Jaroslava Tvrdíka z komunistické hrůzovlády, jak patolízalství vlád kandidátských států omlouvá evropský komisař pro rozšíření Günter Verheugen.
Nebo, že by to bylo nějak jinak?
PRÁVO 11. března