Politolog: Premiérova slova o naději přehlušila sveřepá obhajoba vlády

Koaliční politici hodnotí projev jako vyvážený a povzbudivý. Podle opozice je naopak premiér odtržen od běžných lidí. Jaký dojem z toho máte vy?

Odhlédnu-li od politických hodnocení projevu, tedy od skutečnosti, že koalice musí do jisté míry povinně premiérský projev chválit a opozice naopak kritizovat, vnímám projev jako do značné míry symbolické vyjádření způsobu vládnutí jeho kabinetu.

Byl to dobře míněný záměr, jehož vyznění však bylo výrazně sníženo řadou nedotažených momentů. Jestliže měla být klíčovým poselstvím idea naděje, byl tento motiv přehlušen mnohdy až sveřepou snahou obhájit dosavadní i budoucí směřování vlády napříč různými tématy.

Namísto toho, aby si předseda vlády zvolil jeden či dva společenské problémy, jejichž prostřednictvím by lidsky a konkrétně vyjádřil své hlavní sdělení, slyšeli jsme notně zrychleně přehlídku všeho možného, v čem to česká společnost i vláda měly těžké, aniž by mohl divák získat silný pocit, že ze strany premiéra dochází k přesvědčivé sebereflexi nebo že zamýšlená povzbudivá a soucitná slova mají potřebnou hloubku.

Bylo to podle vás to, co potřeboval národ slyšet? I s ohledem na tragickou událost na Filozofické fakultně UK?

Projev byl bezpochyby laděn optimisticky a smířlivě, což s ohledem na smutnou a šokující atmosféru letošních Vánoc bylo vhodné, ale právě reflexe tragického předvánočního útoku na pražské filozofické fakultě byla z mého pohledu zarámována zvláštním způsobem.

Na jedné straně všichni přirozeně očekávali, že se tohoto incidentu premiér dotkne. Ovšem jeho interpretace dané události jako určitého vrcholu katastrofického řetězce „pandemie–válka na Ukrajině–energetická krize a inflace–střelba na univerzitě“ působila velmi zvláštně a byla pro mě až nepochopitelně nábožensky laděná.

Je sice do jisté míry přirozené, že premiér konzervativního přesvědčení „vytáhne“ ve vánočním čase motiv křesťanské víry, ale v okamžiku, kdy politický lídr země operuje s tím, že po sérii tragédií se česká společnost vydá za lepšími časy, protože narození Krista symbolizuje po staletí sílu dobra, za kterou se bude vláda modlit, to nepůsobí jako přesvědčivý projev odhodlaného racionálního státníka, který by dokázal jasně sdělit, jak přesně bude jeho vláda na jednotlivé výzvy reagovat.

Slova o dodání naděje tedy nemusela tolik vyznít?

Zejména ve druhé části projevu byl leitmotiv naděje odsunut do pozadí právě tím, že předseda vlády od bilanční reflexe a hodnotových výhledů přecházel až příliš „na sílu“ k přehledovému, a tudíž povrchnímu opakování toho, co všechno by mělo být v nadcházejícím roce díky bolestivým krokům vlády zlepšeno.

Vedle tohoto nahánění příliš mnoha zajíců najednou se zde navíc znovu projevila premiérova kontroverzní snaha přihlašování se k programovým prioritám a souvisejícím krokům vlády, které však společenské skupiny, jejichž jménem vláda promlouvá, nevnímají většinově pozitivně.

Když tedy premiér znovu opakuje, že jeho vláda v příštím roce přinese vzdělávací a zdravotnickou reformu, musí to řadě zaměstnanců ve školách i ve zdravotnictví znít s ohledem na uplynulý rok spíše jako provokace než jako upřímné vyjádření naděje.

Pro premiéra Fialu to byl třetí vánoční projev. Byl něčím výjimečný? Odrazilo se v něm, že se vláda nachází v polovině mandátu?

Na jedné straně byl projev výjimečný svým optimistickým laděním. To bylo však všeobecně očekáváno zejména ze dvou důvodů: jednak proto, že předchozí projevy premiéra Fialy byly spíše skeptické a další pokračování této noty by už působilo příliš ohraně, a za druhé i proto, že vzhledem k aktuálnímu, velmi kritickému společenskému hodnocení Fialovy vlády bylo nezbytně nutné, aby premiér „vyslal signál“, že se odrážíme ode dna.

Premiérovi navíc dlouhodobě ubližuje, že svá mnohdy dobře promyšlená a možná i upřímně míněná sdělení nedokáže prodat více lidským, emotivním, a tudíž přesvědčivým způsobem.