Policejní vyšetřovatel: Znásilnění a obtěžování přibývá. Velká část společnosti to zlehčuje

Pokud jde konkrétně o naše oddělení, tak to se zabývá sexuálně motivovanou trestnou činností páchanou především na dětech a nezletilých osobách, tedy dětech mladších patnácti let. Obecně ale mohu odpovědět, že bohužel mravnostní trestná činnost v současné době zaznamenává určitý nárůst ve všech krajích naší republiky, takže se s takovými případy setkáváme ne zrovna výjimečně.

Ročně je na území celé České republiky spácháno kolem 600 případů znásilnění. A pokud jde o hlavní město Prahu, tam se pohybujeme kolem stovky znásilnění ročně. A když hovořím o znásilnění, mám na mysli znásilnění jak dospělých osob, tak dětí a mladistvých.

Co je důležité a potřebuji to dodat, jsem přesvědčen, že se policie zaobírá pouhou špičkou ledovce, protože mravnostní trestná činnost se vyznačuje vysokou mírou latence. Takže bohužel se skutečně zabýváme z toho celkového počtu všech spáchaných případů pouhým střípkem.

Pokud bych měl charakterizovat sexuálně motivovanou trestnou činnost, tak bych asi použil několik výrazů: bagatelizace, stereotypy, předsudky, latence. To jsou pojmy, které do značné míry sexuálně motivovanou trestnou činnost charakterizují.

Tato činnost je více než kterákoliv jiná trestná činnost zatížena velkou mlčenlivostí. Oběti se zdráhají hovořit o tom, co prožily, a to hned z několika důvodů. Většinou proto, že se pachatel rekrutuje z nějakého blízkého sociálního okolí, ať už je to blízký příbuzný, kamarád, přítel, známý apod.

Dále pak protože se ze zcela pochopitelných důvodů stydí za to, co se stalo, či se obávají přístupu pomáhajících organizací včetně policie, zda jejich kauza bude pochopena a správně uchopena. Ale obávají se také reakcí svého nejbližšího okolí rodiny, přátel a dále. Takže v sobě ten svůj traumatizující zážitek do značné míry, a to například i po období několika let, dusí, což samozřejmě vůbec nepřispívá k jejich duševnímu zdraví a celkové pohodě.

Velmi často se setkáváme také s tím, že většinová společnost nebere sexuálně motivovanou trestnou činnost tak vážně, jak by měla.

Neumím si to pořádně vysvětlit. Často se bohužel setkávám s takovými názory jako chovala se tak a tak, nosila krátké sukně a pohybovala se v té a té společnosti, takže si o to vlastně říkala. To je úplně to nejhorší, co můžeme slyšet, protože nikdo z nás si neříká o to, aby se stal obětí nějaké trestné činnosti. To, že se mladé ženy a dívky chtějí líbit, a podle toho se oblékají, neznamená, že by si říkaly o to, aby jim bylo ublíženo.

Nevím, proč tomu tak je, a velmi mě to mrzí. Máme oběti, které hovoří zcela nezaujatě o tom, co se jim stalo, a vůbec to není znakem nějaké nevěrohodnosti, ale bohužel jakéhosi přizpůsobení se jakési situace, ve které se například po dlouhá léta nacházely.

Ano, hledání pocitu viny sám v sobě, že si vlastně mohu za to, co se mi stalo, je velmi časté. Mnohdy je ten pachatel v těchto pocitech i utvrzuje, zvlášť to spatřujeme u malých dětí, kdy si pořádně nedokážou samy vysvětlit, proč jim jejich nejbližší člověk ubližuje, a tak se snaží najít vinu na své straně.

Narazil jste na další takový stereotyp. Když se řekne znásilnění, většina lidí si vybaví nějakou filmovou představu takové události, tedy osamělá žena v parku jdoucí s nákupem, zpoza křoví jí sleduje nějaký muž, který ji přepadne a znásilní. Samozřejmě k takovému případu může dojít, ale rozhodně tyto případy většinově netvoří námi vyšetřované kauzy.

Je také mýtus se domnívat, že většina žen se brání. Většina žen naopak, jak vy říkáte, se nebrání fyzicky, ale je tam nějaká slovní obrana nebo tam může přijít na řadu i to tzv. zamrznutí. Je to ohromný šok, že jsem se dostala nebo dostal do situace, kdy se v podstatě stávám obětí nějaké trestné činnosti, a vůbec v té první fázi se s tím nedokážu srovnat a nedokážu odpovídajícím způsobem reagovat.

To je velmi těžké, tohle je v podstatě naprosto přirozená reakce oběti. A ne vždy musí být i znásilnění ten prvek toho násilí nebo pohrůžky násilí. V některých případech pachatel zneužívá tzv. bezbrannost oběti, tedy využívá aktuálního psychického nebo fyzického stavu, například postižení. Ať už fyzického, nebo mentálního.

Pokud mám hovořit za naše oddělení, tak se mohou pochlubit tím, že naše úspěšnost je poměrně vysoká. Odhadoval bych ji tak kolem osmdesáti procent.

Z mé zkušenosti není ani tak problém se státním zástupcem, tedy žalobcem, ale spíš v některých případech dochází k osvobozujícím rozsudkům přímo u soudu.

Vysvětluji si to pochybnostmi, které vždy svědčí ve prospěch pachatele, to znamená, že policie z objektivních důvodů například nemohla získat důkazy, které by jednoznačně usvědčily pachatele. A to z mnoha důvodů, například kvůli nedostatku svědků, kteří by potvrzovali verzi poškozené, anebo tomu, že tam byl poměrně velký časový odstup, takže policie nemohla operovat se zjištěnými stopami z místa trestného činu a podobně, a dostávala se tak do velmi časté situace tvrzení proti tvrzení, kdy v okamžiku, kdy vzniknou nějaké pochybnosti o vině pachatele, tak samozřejmě tedy máme známou zásadu „v pochybnostech ve prospěch“ a soudu pak nezbývá nic jiného než dotyčného osvobodit.

Přikláním se k tomu, o čem hovoříte, a to zejména v případech velmi komplikovaných něčím ojedinělým, kdy v podstatě i ty orgány činné v trestním řízení, teď mám na mysli policii, by potřebovaly, aby právě takovéto případy byly náležitě zjudikovány, protože mohou být v něčem výjimečné a těžko uchopitelné. Pro další rozhodovací praxi a postup policie, státních zástupců a soudů by to bylo myslím jedině dobře.

Určitě, ale říkám tyto případy jsou ojedinělé, výjimečné.

Pokud narážíte na opožděné oznámení, tak ta bývají někdy falešně označována jako jakýsi rys nevěrohodnosti. Není tomu tak. Je přirozené, že odvahu a odhodlání řešit tuto situaci v sobě člověk najde až po mnoha letech.

Takový můj vzkaz pro popírače znásilnění anebo lépe řečeno pro všechny, kteří se domnívají, že opožděné oznámení se rovná falešné oznámení nebo znásilnění: Rozhodně to není pravda. Oběti samy v sobě teprve musí najít odvahu s tím vyjít na světlo, nějakým způsobem se s tím vyrovnat. Leckdy je tato odvaha navázána například na to, že v životě potkám člověka, který je mi oporou a který stojí vedle mě, když procházím tím poměrně složitým trestním řízením.

Myslím, že naše legislativa je poměrně dobrá. Zákonodárce poměrně flexibilně reaguje i na nové trendy v mravnostní trestné činnosti. V minulosti to bylo například zavedení paragrafu navazování nedovolených kontaktů s dítětem, svádění k pohlavnímu styku apod. Takže legislativa jako taková je za mne poměrně slušná.

Druhá věc je samozřejmě pohled na rozhodování soudů, kdy z našeho úhlu pohledu by ty tresty mohly být přísnější. Je pro mě obtížně akceptovatelné, pokud za zvlášť závažný zločin, který je spáchaný na dítěti, odchází pachatel například s podmíněným trestem. To podle mě není v pořádku.

Myslím si, že ta trestní sazba není nízká, ale jde o to, jak ji soudy využívají.

Pokud bychom se měli pohybovat na horní hranici této trestní sazby, tak samozřejmě dostačující asi je. Pakliže je ale oběti způsoben nějaký vážnější následek, tak potom přicházejí na řadu tvrdší tresty.

Nebagatelizujme. Odhoďme předsudky a stereotypy. Snažme se zorientovat v té velmi složité problematice a nedělejme rychlé odsudky, zejména pak v situacích, kdy nejsme plně obeznámeni s danou kauzou.

Uvědomme si, že různí lidé reagují různě. Tedy by rysem nevěrohodnosti nemělo být to, že já bych se v určité situaci zachoval jinak, protože jiný člověk na mém místě, vzhledem k výchově a prostředí, v němž vyrůstal, se může zachovat jinak a já mu to nemohu klást za vinu.