Policejní vyjednavač: Útok schizofreničky ve škole byl to nejhorší, co jsem zažil. Nesmí se dostat z detence ven

„Útok ve žďárské škole byl určitě to nejhorší, co jsem zažil,“ říká 54letý Petr Gruber, který poslední tři roky šéfuje havlíčkobrodské policii. Právě před deseti lety vyjednával s Barborou Orlovou trpící paranoidní schizofrenií, která před vyučováním napadla replikou vojenského nože studenty v šatnách, kde probodla srdce 16letého Petra Vejvody.

Ze situace, kterou Gruber řešil svojí výměnou za pobodanou studentku, jež byla držena jako rukojmí a jíž hrozilo vykrvácení, odcházel nakonec s tři centimetry hlubokou a tři centimetry širokou ránou na hlavě, kterou spravily tři stehy.

Sledujete ten případ stále?

Když se něco v médiích objeví, moje okolí hned reaguje a ptá se na moje názory. Říkal jsem, že uběhne pár let a veřejnost, odborná i laická, zapomene. Ale na tohle se zapomenout nesmí. Zůstal tam mrtvý student a pobodaná studentka, která málem vykrvácela.

Barbora Orlová byla podle znalců v době útoku nepříčetná, stále je v detenčním zařízení. Každý rok ovšem Městský soud v Brně řeší, jestli zůstane v detenci, nebo přejde do ochranné ústavní léčby.

Moje přání je, aby se takhle nemocný člověk, jakkoliv je medikován, nedostal ven. V minulosti útočila už dvakrát, zhruba dva roky po útoku v Havířově (ve škole pobodala vychovatelku a držela sedmiletou dívku jako rukojmí – pozn. aut.) i ve Žďáře nad Sázavou. Tam už doopravdy vraždila a pořezala i další studentky. Vzhledem k tomu, že mám v Havlíčkově Brodě psychiatrickou nemocnici hned za rohem, týden co týden řešíme útěky pacientů z rozcviček a podobně. Z toho zařízení, kde je teď, se dostat nemůže.

Takže jste v téhle věci neúprosný?

Absolutně. Možná to může znít jako radikální názor, možná, že mě za to někdo bude odsuzovat, ale ti lidé nebyli na místě. Já ano. Má nevyléčitelnou nemoc, kterou lze léky potlačit, tento člověk nikdy nesmí volně mezi nás. Riziko recidivy je obrovské. Kdyby byla zdravá, byla by odsouzena na mnoho let, možná i na doživotí. Při umístění v detenci nemá možnost něco dalšího spáchat. Jestli lékaři mají povinnost přezkoumat její zdravotní stav a doporučí zmírnění detence, je to obrovské riziko.

I po deseti letech ve vás tento případ vyvolává emoce?

Obrovské. Když jde o mrtvé děti…

U policie jste 35 let. Zažil jste ve službě horší událost?

Ne. Viděl jsem mrtvé lidi včetně dětí, ale aby je někdo vraždil, to nechcete zažít. Jako vyjednavač jsem dělal případ s granátem, s kolegyní a nynější manželkou jsme dělali nebezpečné věci včetně vyjednávání se sebevrahy, kteří nás ohrožovali zbraní, ale žďárský případ byl nejhorší.

Slouží tenhle případ policii i ke školení a instruktáži?

Policie na to reagovala zvýšeným výcvikem a zřízením prvosledových hlídek. V každém okresním městě je minimálně jedna taková vycvičená hlídka, jsou i v některých menších místech. Slouží 24/7, daleko víc cvičí na tyto situace, jsou mnohem vybavenější, co se týká balistické ochrany, a vozí i dlouhé zbraně. Vzhledem k tomu, že jsme nyní v prvním stupni ohrožení terorismem, kontrolují tyto hlídky některé prostory a měkké cíle. Jsou cvičeny na takzvaného aktivního střelce, je jedno, jestli tam přijde se střelnou či chladnou zbraní, nebo vyhrožuje chemikálií či výbušninou.

Takže žďárský případ byl přelom?

Určitě. To už nechcete zažít. Další obrovský precedens byla střelba na filozofické fakultě v Praze.

Co jste si loni v prosinci pomyslel?

Že je to velkej průser. Hned se oživí emoce. Jako občan i policista jsem to samozřejmě sledoval, ale nepřísluší mi to hodnotit. Nikdo nikdy stoprocentně nezabrání všem činům.

Před deseti lety jste jako vyjednavač sáhl k nestandardnímu postupu, když jste se nechal vyměnit za pobodanou rukojmí.

Byla to jediná možnost k záchraně, útočnice na to následně přistoupila. Všechno bylo v emocích, neustále křičela, seděla ve vestibulu krytá u stěny a chránila se zraněnou dívkou, kterou dál ohrožovala. Museli jsme měnit taktiku, abychom to zvládli.

Vyčítal vám někdo ten postup?

V ten moment ne, ale našli se pak mezi policisty jedinci, kteří říkali, že to vyjednavač dělat nemá. Už několikrát jsem zdůrazňoval, že jsem nebyl jen vyjednavač, ale i policista, který podepsal přísahu s tím, že nasadí život. Šrotovalo mi v hlavě, že musím nechat bokem to, co jsem měl naučené ve směrnicích, protože než by se na místo dostala zásahová jednotka a vše naplánovala, mohla pobodaná dívka vykrvácet. Kdybych dál vyjednával a udržoval komunikaci, tak by mi neměli co vyčítat.

Přednášíte o tom případu kolegům?

Ne, ale byl jsem ve spojení s metodikem útvaru rychlého nasazení, čerpal z toho informace, dělal z toho nějaké metodické usměrnění pro potřeby URNA. Policie vždy reaguje na různé incidenty na doma i ve světě.

Už tři roky nevyjednáváte, protože jste se stal ředitelem havlíčkobrodské policie. Nechybí vám ten adrenalin?

Tady je taky adrenalin, i když jiný. (směje se) Na jednu stranu mi to chybí, na druhou stranu jsem v jiném režimu.

Chtěl byste se k vyjednavačům někdy vrátit?

Na Vysočině je v týmu pět lidí, převzal to po mně kolega. Bokem je sleduji, nedávno jsem se setkal s vyjednavači zařazenými v jednotce pro ochranu jaderné elektrárny, vždycky je to vřelé setkání. Dokonce mě občas pozvou na jejich setkání. Ale i kdybych skončil na tomto postu, rozhodně bych se zpátky necpal. Jsou mezi nimi schopní, šikovní vyjednavači, i do budoucna se to obejde beze mě.

Kolik máte za sebou vyjednávání?

Téměř čtyřicet případů.

Pořád platí, že největší procento jsou demonstrační sebevraždy?

Bylo to tak a myslím, že je i nadále. Občas se objeví nějaká barikádová situace. Úspěšnost vyjednavačů je obrovská.

Jaká je vůbec „životnost“ policejního vyjednavače? Stává se, že vyhoří nebo je delší působení na škodu věci, protože může narazit na stejného člověka znovu?

Tohle se mi stalo, protože jsem po roce jel do obce na Žďársku ke stejnému člověku. Znovu barikádovka, ohrožoval nás zbraní, podruhé už to bylo delší, strašně náročné. Bylo to o tom ho nenaštvat, aby to neotočil proti mně a pak nespáchal sebevraždu. Potřetí už bych tam fakt nechtěl jet.

Vyjednavač musí být odolný, jinak rychle skončí. Jsou lidé, kteří přijedou na kurz, kde se natvrdo cvičí reálné případy, ale podruhé už nepřijdou. Někdy jsme na ně jako instruktoři byli i hnusnější, než to bylo ve skutečnosti. Ale jak se říká: Těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Nové vyjednavače vybírají zase vyjednavači. Kdo tím projde, většinou pak neodchází, pokud nejde na jinou služební pozici.

Zajímáte se o osudy aktérů žďárského případu?

Aktivně to nevyhledávám, občas se mi něco donese. Dovedu se vžít do pocitů obětí. Vím, že pobodaná dívka byla silná, odolná holka, na rozdíl třeba od některých spolužaček, které se z toho kácely, i když u toho přímo nebyly. Jen ta představa v nich vyvolávala takové stavy. Když jsem se se zraněnou dívkou setkal v nemocnici po jejím přesunu z jipky, říkal jsem jí, že jsme pokrevní bratři, protože nás útočnice zranila stejným nožem. Já 14. října slavím jako svoje druhé narozeniny, takže teď budu mít desáté.

Stavíte se při výročí u školy, kde se tragédie odehrála a kde má Petr Vejvoda na zdi vedle vchodu do šaten pamětní desku?

Nejpozději na Dušičky ano. Přímo v den výročí ne, ale když pojedu okolo, tak se zastavím zapálit svíčku. Zemřel tam mladý člověk, který měl celý život před sebou.